Důvěra nebo žárlivost? Obojí v nás má své místo.

Četli jste taky moudré rady o tom, že žárlivost je zhoubná a je potřeba se jí zbavit (nejlépe i s kořeny)? Četli jste o tom, že vyrovnaný člověk ji nepociťuje? Cítili jste se pak taky špatně, že asi nejste dost "na úrovni", protože ve vás tu a tam "zahlodá" a "stáhne vám žaludek" a i když se snažíte, dokáže vás někdy i pěkně převálcovat? Pokud ano, zní má rada - neperte se s ní. Nesnažte se za každou cenu silou vůle být tak "dokonalí", že ve vašem životě nebude mít ani kousek místečka. Zkuste se na ni jednou podívat jako na součást vás samých, jako na něco, co k vám patří, co ve vás probíhá a před čím není dobré zavírat oči, protože to na vás pak nečekaně "bafne zezadu" ve chvíli, kdy se vám to nejmíň hodí.

Neříkám, že je třeba ji zrovna vítat, rozvíjet a hýčkat si ji, ale říkám, že je užitečné ji přijmout jako fakt, jako emoci, která vás navštívila, tak nějak obrazně si s ní sednout a zeptat se jí, co se vám vlastně snaží říct. Může v ní být strach z opuštění a odmítnutí, který se ve vás uhnízdil už někdy v dětství a pramení ze vztahu k vašim rodičům. Může být odrazem bolestné zkušenosti, kdy vás někdo zranil, ublížil vám a váš mozek vás teď prostřednictvím onoho sevřeného žaludku a chvějících se rukou varuje, že by se to mohlo opakovat. Může to být obava, která pramení z toho, že nedůvěřujete sami sobě, nebo z toho, že z jakéhokoliv důvodu nedůvěřujete svému partnerovi či partnerce. Může jít o vaši reakci na to, jak se kolem objektu vašeho zájmu točí někdo atraktivní, zajímavý či zjevně vyzývavý a nemorální, nebo je v ní skrytá obava z toho, abyste nepřišli o své hnízdo, pohodu, rodinu a děti, když o totéž přicházejí hojně lidé okolo vás. Žárlivost může být známkou toho, že máte potřebu mít věci pod kontrolou, že vám vyhovuje ovládání druhého člověka, nebo může signalizovat prostý fakt, že druhého člověka milujete, nechcete o něj přijít a jste realisti, kteří si uvědomují hrozby, číhající všude kolem nás jak v podobě reálných lidí ve vašem okolí, tak i v lákavém světě virtuálním.

Pokud se jednou přestanete schovávat před svými pocity a myšlenkami a troufnete si podívat se jim do očí a trošku je propátrat, zjistíte sami, co pocity žárlivosti vyvolává u vás. Je pravděpodobné, že těch příčin budete mít celou hromádku, nejen jednu jedinou. Možná si uvědomíte, že máte vedle sebe partnera, na nějž je prakticky nemožné nežárlit, protože neustále s někým flirtuje, získává si pozornost a ani se to nesnaží skrývat. Možná vedle sebe máte partnera, který vás opakovaně zklamal a podvedl, ale vy mu stále znova dáváte šanci na nápravu. Někdy si uvědomíte, že jste trošku naivní, někdy to, že jste trošku paranoidní a žárlíte i ve chvíli, kdy vám k tomu partner žádnou konkrétní příčinu nedává. Žárlivost souvisí se strachem. Žárlíte, protože se něčeho bojíte. Prvním krokem k tomu, abyste se s ní naučili žít a mít ji alespoň trochu pod kontrolou, je to, že ji vezmete vážně a zjistíte, čeho se bojíte konkrétně vy. Pak se s tím dá pracovat, ale ne vždycky je to jednoduché, to už jste asi poznali, pokud jste se o to pokoušeli.

Bez důvěry není vztah vztahem. Oboustranná důvěra je pro intimní (tj. blízký a otevřený) vztah zásadní a nezbytná. Je jasné, že důvěra je pro vztah obecně přínosnější, že vás na rozdíl od žárlivosti uklidňuje, nevytváří napětí, obviňování, nepřináší výčitky a morální jedince důvěra partnera svým způsobem i podporuje v rozhodnutí nezklamat ji. Důvěru ve vztahu je třeba budovat, opečovávat, rozvíjet a upevňovat. Důvěra ve své extrémní podobě ovšem může být také zhoubná, pokud se projevuje naivitou, slepým následováním, stále novou nadějí na zlepšení nezdravého a nebezpečného vztahu. Nicméně obecně platí, že vztah, který je postavený na oboustranné důvěře a oboustranné snaze nezklamat důvěru toho druhého, člověka, kterého si vážíme a kterého milujeme, má pevný základ.

Je těžké podívat se do očí reálnému světu, v němž žijeme, i hrozbám, které dřímají někde v nás, v našich blízkých, i v lidech kolem. Je těžké přijmout fakt, že nám nikdo nedá ve vztahu jistotu. Je těžké připustit, že druhý člověk má svůj vnitřní svět, jehož nejsme součástí, do nějž nevidíme, že má své vztahy, a že má stejně jako my sami svá temná zákoutí, myšlenky či sklony. Tak to ale je. Nemůžeme programovat a řídit chování druhého člověka a díky Bohu za to, ale můžeme dělat řadu věcí pro to, abychom mu dávali najevo jak svou důvěru, tak také lásku, zájem, pozornost a úctu. Můžeme s ním sdílet i své obavy a strachy, ale to všechno s vědomím, že to nejsme my, ale náš partner či partnerka, kdo se bude rozhodovat v situaci, kdy jej nevidíme a nejsme s ním a kdo ponese důsledky svých rozhodnutí, jež můžou zasáhnout i nás.

Nemáme jistotu, ale věřím tomu, že svým myšlením a chováním přesto můžeme hodně ovlivnit, a to jedním i druhým směrem. I důvěra i žárlivost (obojí ve své "normální" míře!) mají místo v našich životech a vztazích a když je budeme vnímat a přemýšlet nad nimi, můžeme je využít k tomu, abychom se vyvíjeli a rostli nejen sami vnitřně, ale i ve vztahu s druhým člověkem. Pokud před žárlivostí budeme zavírat oči, nebo jí dáme větší než přirozený prostor, semele nás i náš vztah a přinese s sebou pořádnou hromadu trápení, ponižování, omezování i ubližování. Ale to už by byla zase jiná kapitola...

                                                                                                           Mgr. et Mgr. Eva Martináková