"Dvouleťáčci" ve školce

              Jak usnadnit dvouletým dětem přechod z rodiny do MŠ

Na základě novely školského zákona, který vejde v platnost od září 2017, dochází v předškolním vzdělávání ke změně. S účinností od září roku 2020 bude vzdělávání v mateřských školách rozšířeno i na dvouleté až tříleté děti. I v současné době přijímají některé školky děti mladší tří let, ale do budoucna se předpokládá, že se jejich počet ve školkách zvýší. Co to znamená prakticky pro děti, učitelky ve školkách a rodiče? 

Z pohledu vývojové psychologie je mezi dvouletými a tříletými dětmi velký rozdíl. Mnohem větší, než třeba mezi dětmi pětiletými a šestiletými. Je to zvláštní, ale v období vývoje dítěte rozhodně nemůžeme tvrdit, že "je rok jako rok". Podíváme-li se na teorie vývoje dítěte, řadíme dvouleté dítě ještě do batolecího období, zatímco ve třech letech začíná období předškoláka. Erickson udává, že pro batolecí věk je typická snaha o autonomii (samostatnost, vlastní rozhodování), zatímco předškolák je typicky iniciativní (velmi aktivní, tvořivý). Podle Freudovy teorie je dvouleté dítě v tzv. "anální fázi", kdy se učí ovládat svěrače a tzv. "pouštět" různé věci či osoby, zatímco ve třech letech přechází dítě do období "falického", kdy se dle něj do popředí dostává zájem o rozdíly mezi pohlavími.

Opustíme-li známé psychologické teorie vývoje, můžeme se podrobněji podívat na jednotlivé rozdíly mezi dítětem, kterému jsou dva roky a dítětem o rok starším. Považuji ovšem nejprve za nutné zdůraznit, že mezi dětmi jsou obecně velké vývojové rozdíly a bylo by zcestné tvrdit, že dvouleté děti jsou na školku nepřipravené, zatímco tříleté děti už ji budou zvládat bez potíží. Dvouleté děti jsou zvídavé, mnohé z nich vyhledávají kontakty s druhými lidmi a mnohé z nich také dobře zvládnou přechod z domácího prostředí do školky. Záleží hodně na jejich temperamentu, zkušenostech s cizími lidmi, závislosti na mamince, ale i způsobu výchovy doma a v MŠ. Mnohé tříleté a čtyřleté děti mohou mít s adaptací na nové prostředí větší či menší potíže. Věk není tedy tím jediným rozhodujícím faktorem pro dobrou adaptaci. (Přestože já osobně jsem zastáncem názoru prof. Matějčka, který říkal, že ideálním věkem pro nástup do školky jsou u většiny dětí čtyři roky, protože v tomto období už dítě potřebuje vrstevníky a má zvnitřněné základní normy a hodnoty své rodiny). Nástup dvouletého dítěte do školky má svá specifika, která se pokusím v dalším textu stručně nastínit. Pro úspěšné zvládnutí nástupu do školky ve dvou letech považuji za užitečné, aby se s nimi seznámily jak učitelky ve školkách, tak rodiče budoucích "dvouleťáčků". Dobrou přípravou (ve školce i doma) a znalostí určitých vývojových specifik můžeme malým dětem jejich velkou životní změnu nepochybně usnadnit.

Dvouleté děti už většinou dokáží dobře běhat, padají minimálně, zvládají nerovnosti terénu, chodí do schodů bez přidržování a některé již střídají při chůzi do schodů levou a pravou nohu, podobně jako dospělí. Při chůzi ze schodů ještě většinou sestupují stejnou nožičkou. Milují všemožná odrážedla a vozítka, která jim umožňují rychlejší pohyb a přesun. Zvládají zatím pouze jednoduché činnosti, související se svlékáním a oblékáním, či stolováním. Jejich řeč bývá často ještě nepříliš rozvinutá, slovní zásoba dvouletého dítěte obsahuje průměrně 200 - 300 slov (děti více rozumí, než dokáží sami říct), přičemž zde bývají mezi dětmi velké rozdíly. Dvouleté dítě o sobě ještě často mluví ve 3. osobě ("Zuzanka se napapá"). Krátce před 2. rokem života začínají chápat symbolický význam slov, ale zatím např. netuší, že žížala, kterou viděly před domem při odchodu do MŠ, není totožná s žížalou, kterou uvidí za několik desítek minut před dveřmi školky. Při kreslení zatím většinou čmárají, popř. napodobí čáru či kruh a bývají schopny přiřazovat geometrické tvary ke správným otvorům.

Typická je pro ně tzv. "paralelní" hra, což znamená, že dvouleté děti si hrají spíše "vedle" dalších dětí, než s nimi. Teprve v pozdějším věku dochází ke společné hře, při níž si děti rozdělují role a spolupracují spolu či soupeří. Typické je také to, že dvouleté děti upřednostňují hru s dospělými partnery, před hrou se stejně starými dětmi (zde ovšem dost záleží na tom, jestli má dítě starší sourozence). Emočně bývá dvouleté dítě často ještě silně závislé na matce a objevují se u něj prudké separační reakce, což znamená, že při (dlouhodobějším) odloučení od maminky může zpočátku protestovat, plakat a vztekat se a pokud mu to nepomůže, nastává často fáze zoufalství, kdy někde stojí či sedí samo a odmítá kontakt s druhými lidmi a následně se ve třetí fázi od maminky odpoutá a přizpůsobuje se prostředí, ve kterém se nachází. V tomto věku nemá ještě pojem o čase a nerozumí tomu, že maminka za 3 hodiny (nebo brzy) přijde. Důležité je uvědomit si, že tato reakce je zcela přirozená a svědčí o normálním vývoji batolete. Právě hloubka a jistota vztahu s matkou bývá tím rozhodujícím faktorem, který velmi výrazně ovlivní následné začlenění se do kolektivu ve školce. O tom ale ještě později.

Dvouleťáčky i jejich okolí čeká ještě jeden důležitý vývojový úkol, a tím je úspěšné zvládnutí fáze vzdoru, která nastává mezi 2. až 3. rokem života a bývá přirozenou součástí vývoje "já" u dítěte. U některých dětí proběhne tato fáze "hladce", jinde se jedná o bouřlivé období. I zde sehrává svou roli temperament dítěte, výchovný přístup maminky (rodičů), ale třeba i úroveň řeči. Zatímco málo mluvící děti reagují více vztekáním a negativním chováním, děti, které mluví více, odporují často slovně. Příkladem je krásná a výstižná věta dítěte: "Já se nejmenuju nikdy nijak!" Vzdor a negace vyplývají z toho, že si dítě stále více uvědomuje vlastní já a s vývojem myšlení a rozvojem samostatnosti začíná vnímat různé možnosti chování, které jej lákají. Dítě po něčem touží a nedokáže se ještě ovládat, příp. se nedokáže vyrovnat s faktem, že něco, po čem touží, nemůže mít, popř. že se věci řeší jinak, než by chtělo. Nechápe ještě požadavky rodičů, ani omezování, ke kterému v rámci výchovy dochází. Jeho nervová soustava ještě není dost zralá a sebeovládání a sebekontrole se dítě bude teprve učit, zhruba od 3 let věku. Není-li období vzdoru příliš dlouhé, moc silné a výchovně nezvladatelné, bereme jej jako přirozené. Pomáhá zde jednotné výchovné působení (tatínek, maminka, babička, učitelky ve školce), klid, pochopení, tolerance, ale i důslednost a hranice. Časté trestání a tvrdé omezování dítěte může narušovat jeho vztah k rodičům či učitelům v MŠ. Osvědčuje se např. odvedení pozornosti dítěte jiným směrem, zaujetí něčím zajímavým, popř. to, když si dospělý vyžádá pomoc dítěte při nějaké činnosti. Zdokonalovat se v reagování na "přirozeně vývojově" vzdorující dítě patří k jednomu z nových důležitých požadavků, který bude na učitelky MŠ kladen.

A nyní se vraťme k tomu hlavnímu, totiž nástupu "dvouleťáčků" do mateřské školy. Klíčovým faktorem pro jeho zvládnutí je pevná, zdravá, bezpečná vazba s maminkou (popř. tzv. mateřskou osobou, neboli osobou, která s dítětem tráví nejvíce času a s níž má nejpevnější vztah), a schopnost vytvoření nové vazby s jinou dospělou osobou. Většina dětí v tomto věku bude vnímat odloučení od maminky jako stresující, s tím je potřeba počítat (i když i zde existují výjimky). Dítě, které má bezpečný vztah se svou maminkou, věří jí, spoléhá se na ni (u týraných a zneužívaných dětí tomu tak nebývá), bude podle zkušeností lépe navazovat kontakt s novou "vztahovou osobou", jíž se stává v tomto případě jedna z učitelek v MŠ. Osvědčuje se přitom (např. v Německu) model, při němž do školky chodí maminka spolu s dítětem a tráví tam nějaký čas společně. Během tohoto období si dítě zvyká na nové prostředí, bezpečně, s maminkou "v zádech" a zatímco maminka dítě pomalu "pouští", paní učitelka (v ideálním případě jedna konkrétní paní učitelka!) jej "přebírá". Klid maminky se zde přenáší na dítě. Tento krok je velmi důležitý, ale ve většině školek také naprosto odlišný od situace, kdy do školky nastupují tříleté či čtyřleté děti. Má-li dvouleté dítě novou situaci dobře zvládnout, je důležité, aby si paní učitelka ve školce nejen uvědomila, že je vytvoření bezpečné vazby s ní pro dítě v tomto věku velmi důležité, ale byla to také ochotná přijmout. Je nutná její emoční angažovanost ve vztahu k dvouletému dítěti, které se na ni bude obracet ve chvílích nejistoty, bude u ní hledat oporu, bezpečí a bude s ní také v mnohem těsnějším tělesném kontaktu, než starší děti, protože kromě případného "konejšení" bude potřebovat pomoc při převlékání, jídle, popř. činnostech spojených s vyměšováním. 

Dvouleté děti ve školce představují pro paní učitelky výrazně jiné nároky, které je potřeba zohlednit při plánování počtu dětí ve třídě, při vzdělávání, personálním obsazení, v psychologické přípravě a dle mého názoru i finančně. Kromě výše zmíněné výraznější emoční podpory (pohlazení, potěšení) potřebuje dvouleté dítě také značnou míru pozornosti a vedení, protože si ještě neumí kreslit, je aktivní, má omezenou délku pozornosti, nezabaví se s druhými tak dobře při společné hře, není dostatečně samostatné, ale také špatně mluví, takže se dospělý musí snažit dítěti porozumět. Složitější je také plánování činností v heterogenních třídách, kde jsou dvouleté děti společně s dětmi staršími.

Co nám tedy ukáže, zda je dítě zralé pro pobyt ve školce? Je to hlavně schopnost dítěte být nějaký čas bez maminky (tatínka). Tuto schopnost je třeba pomalu rozvíjet, přičemž doba, za jak dlouho se dítě dokáže dostatečně odpoutat od maminky, je značně individuální a závislá na vztahu s maminkou, ale také na přístupu paní učitelky, temperamentu dítěte či jeho zkušenostech s cizími lidmi. Důležitá je také míra jeho schopnosti navázat se na jinou dospělou osobu a pak také ochota této osoby toto navázání přijmout a citově se ve vztahu s dvouletým dítětem angažovat, uklidňovat jej, povzbuzovat, dodávat mu pocit jistoty.

To, že dítě ve školce netruchlí, můžeme poznat podle toho, že odchází od rodiče bez pláče, dobrovolně, že ve třídě bezcílně nepostává, vypadá spokojeně, oslovuje spontánně ostatní, nežužlá si palec, dudlík, či nemá jiné projevy stereotypního chování a dokáže si po určitou dobu soustředěně s něčím hrát. A právě takovéto adaptované a spokojené dítě si přejí jak rodiče, tak učitelé v MŠ. Napomoci tomu může také spolupráce obou stran, vzájemné naslouchání, respektování, projevený zájem, vstřícnost a ochota hledat v reálné situaci co nejoptimálnější podmínky pro rozvoj dítěte. I tak se vynoří celá řada dalších situací, na něž bude nutné reagovat, a to jak ze strany rodičů, tak ze strany učitelů či vedení MŠ.

A do všech těchto situací Vám všem přeji hodně sil, moudrosti, ale i smyslu pro humor a nadhledu, ať si můžete mezi sebou jako rodiče a učitelé "předávat" co nejvíce spokojených a vyrovnaných dětí. :-)

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková

Online psycholog

                 Facebook: Online psycholog