Malý "vzteklounek"
aneb jak projít obdobím vzdoru, aby to rodičům i dítěti přineslo něco pozitivního
Mnoho z nás má doma malé batole, které bylo doposud velmi milé, veselé, tvárné, přizpůsobivé, takže nás možná někdy i napadalo, že máme tak hodné dítě a jsme s ním tak dobře sehraní, že se nás nějaké "výchovné problémy" nebudou týkat. Až na nějaké drobnosti jsme si mohli připadat jako báječní rodiče. A ráda bych zdůraznila, že většinou taky dobrými rodiči jsme, když své děti milujeme, věnujeme se jim a přemýšlíme o nich i o tom, jak k nim přistupovat. A dobrými rodiči můžeme zůstat, i když se v naší "rodičovsko - batolecí souhře" začne něco měnit, když budeme mít chvílemi pocit, že nám naše hodné dítě někdo "vyměnil" za malého vzteklounka, nebo když si budeme připadat jako bezradné či neschopné bytosti.
Začněme malou představou. Zkuste se přenést o 30 let dopředu do budoucnosti. Sedíte si tak doma v kuchyni, pijete čaj, vedle Vás na židličce Vaše batole o 30 let starší, takže už asi používá holicí strojek či šminky, v některých případech i obojí. Toto Vaše "dítě" dojí a zeptá se Vás, co budete dělat. Vy začnete uklízet ze stolu, syna či dceru posadíte k televizi a vyhledáte jim vhodný program. Pak si vzpomenete, že by si po jídle mohl Váš potomek umýt ruce, tak mu to sdělíte a on se beze slova zvedne, zajde si je umýt a vrátí se k televizi. Zazvoní mu telefon a volá jeho drahá polovička, jestli by Váš potomek nešel ven. Syn či dcera se na Vás tázavě zadívají a Vy po chvíli váhání svolíte. Ale jen na chvíli, brzy bude tma. Potomek kývne hlavou, přinese Vám ukázat 3 mikiny, Vy mu jednu schválíte a on odchází se slibem, že bude za hodinu doma. Tím to nekončí. Vaše dítě za hodinu opravdu zazvoní, protože si zapomnělo klíče a usedá opět do křesla s otázkou, co budete dělat teď... A Vy máte radost, jak je hodný, poslušný, jak se Vás drží, jak jej pěkně zvládáte a ovládáte. Nebo ne? Máte doma třicetileté dítě, které je nesamostatné, závislé, poddajné a nesvěřili byste mu ani péči o akvarijní rybičky. Protože ani ve třiceti letech Váš potomek nedospěl, nedozrál, neosamostatnil se, nerozvinul se, nevyhranil se, nepřijal zodpovědnost a nenaučil se sám rozhodovat. Ano, i takové "děti" existují, může se jednat o osoby s mentální retardací, u kterých probíhá vývoj různých schopností jinak, ale podobné " děti" chodí mezi dospěláky i bez této diagnózy. Otázkou je, jestli takové dítě chcete mít doma, za oněch 20, 30, 40 let... Pokud ne, zhluboka se nadechněte a přivítejte období vzdoru s otevřenou náručí, se vším, co Vám přinese. Není to hrůza, je to šance, je to výzva, je to dobrodružství a Vaše nová rodinná hra.
Období vzdoru je totiž obdobím, kterým Vaše dítě projde při svém normálním, zdravém vývoji v samostatného dospělého člověka. Můžeme se s ním potkat jednak kolem 2. roku života dítěte a pak také v období puberty, zhruba po 10. roce života. Zajímavé je, že to, jak zvládneme první období vzdoru, do značné míry ovlivní to, jak zvládneme to druhé. Proto se na ten první, batolecí vzdor zaměříme trochu více. Popíšeme si, co se děje v dítěti a s dítětem, s čím si samo neporadí, v čem potřebuje pomoci a řekneme si taky něco o tom, jak reagovat a čemu se vyhnout.
Dítě kolem 2. roku života už se aktivně pohybuje nejen stejným směrem, jako Vy, ale velmi rychle i směrem opačným, dokáže vylézt na různé části nábytku, skákat dolů, utíkat Vám a schovávat se, což mu připadá většinou velmi zábavné, i když to tak Vy zrovna nevnímáte. A to nemluvím o různých odrážedlech, která jsou v tomto věku velmi oblíbená a nutí rodiče i prarodiče dobrovolně i nedobrovolně běhat za dítětem, řítícím se směrem k rybníčku či svahu. V tomto věku je ještě hodně závislé na matce (či jiné tzv. mateřské osobě, pokud nevyrůstá s maminkou), někdy špatně snáší, když jej maminka opouští, ale experimentuje s tím, že se od ní postupně víc a víc vzdaluje. Jsou děti, které pak rychle běží zpět, ale také děti, které se zdánlivě kohokoliv chytají za ruku a odcházejí.
Podle Ericksona je batole v období AUTONOMIE, kdy si začíná uvědomovat vlastní "já", zjišťuje, že existují různé možnosti řešení toho, zda se půjde doleva či doprava, zda bude či nebude jíst, co bude jíst, jak to bude jíst apod. Dítě se snaží co nejvíce věcí dělat samo ("šám", či "šama"), což mívá negativní dopad na míru Vašeho pořádku v kuchyni či koupelně, ale výrazně pozitivní dopad na rozvoj Vašeho dítěte. Při jeho pokusech o samostatnost se rozvíjí jak jeho psychika (zkušenosti, prožívání, hrdost, že to zvládl, poučení, že tímto způsobem to nejde...), tak taky jeho motorika (desetkrát to vylije či vysype, ale pak se jeho pohyby zpřesní a naučí se to). Mahlerová do tohoto období řadí "zrození psychologického já". Nebude to dlouho trvat a dítě přestane říkat: "Jája podá", "Dáda šám", ale začne o sobě mluvit v první osobě. Já. A to je obrovský vývojový skok. Dítě se už nevnímá jako součást maminky, ale jako samostatná bytost, která může spolurozhodovat, vyjadřovat vlastní názor, přání či odpor. (Toto všechno - mimochodem - děláme taky a taky nemáme rádi, když nás někdo omezuje, nebo nutí věci dělat jinak, než chceme).
Takže tady máme dítě, které se může začít vztekat, lehat si na zem, křičet, jako byste mu strašně moc ubližovali (i když mu třeba chcete jen zavázat tkaničku u boty - okolí to nevysvětlíte), dupat, nebo si dřepne a Vy pochopíte, že přimět k chůzi tvrdohlavého oslíka je mnohem jednodušší, než přimět onu "nově-zrozenou-já-bytost" k tomu, aby dělala to, co právě potřebujete. Potácíte se mezi pochopením podpořeným psychologickými radami, vstřícností a vztekem smíšeným se zoufalstvím, když dítě Vaši vstřícnost neocení. Super je to v nákupním centru, s plným vozíkem nákupu, s patřičným obecenstvem a v zimní bundě. Chtěla bych vidět rodiče, který se nezpotí a nebude mít chuť zareagovat podobně, jako kvičící, zmítající se dítě, popř. který nebude mít chuť prohlásit, že ta bytost není jeho, nebo tiše zmizet... Ale utíkejte s patnáctikilovým nezaplaceným nákupem. V tuto chvíli Vás zaručeně nikdo nepustí k pokladně před sebe, protože jste atrakcí pro všechny znuděné čekající, jste předmětem jejich zájmu, tématem jejich rozhovorů, kritiky i terčem mnoha nevyžádaných rad. Takto nějak se dle mého názoru v dřívějších dobách musely cítit osoby na pranýři.
Zajímavé je i to, že Váš potomek má jakýsi skrytý "radar" na odhalení chvil, kdy jste nejvíce unavení, nejvíce spěcháte, nejvíce Vám záleží na tom, aby všechno proběhlo hladce a v těchto chvílích si Vás také nejvíce "vychutná". ;-) Dělá to schválně? I když mnohdy můžeme mít pocit, že ano, přikláním se k názoru, že vědomě ne. Je pravda, že děti nevědomě (neuvědoměle) "testují", jak budeme reagovat, kdo z nás dvou (tří) je silnější, jestli na nějakém zákazu opravdu trváme, nebo se to dá pláčem změnit, jestli ho za nějakou hranici pustíme, nebo ne. Ačkoliv jsou malé děti hodně chytré a mnohdy chápou více, než si myslíme, nejsou to malí dospělí a přemýšlí i cítí přeci jen jinak. Ještě jsou přesvědčeny, že se svět točí víceméně kolem nich, ještě se nenaučili vciťovat do ostatních a přizpůsobovat jim své chování, ještě nechápou mnohá naše "zdůvodnění". (Pokud Vás to zajímá, podívejte se např. na myšlení předškoláka na čtyřminutovém videu. Myslím, že Vás překvapí, jak přemýšlí, a to je o dobré 3 - 4 roky starší než dítě, o němž tady píšu. https://www.youtube.com/watch?v=tQLpysTbFso )
Batole kolem druhého roku života si tedy už uvědomuje, co chce, co nechce, volí si z různých možností, prosazuje vlastní vůli, potřeby, přání, nebo jednoduše odmítá nabízené, protože se učí být samo sebou. Období vzdoru kolem 2. - 3. roku života je přirozenou součástí vývoje dítěte. Je dobře, že přichází, protože se Vám doma utváří samostatnější bytost. Proč to ale bývá tak bouřlivé? Malé dítě v tomto věku ještě neumí své potřeby ovládat, přizpůsobit situaci, prosadit jemněji. Toto všechno se bude teprve učit. Jeho nervová soustava a sociální cítění ještě nejsou natolik zralé, aby se dítě dokázalo "rozumně" vyrovnat s tím, že něco nemůže. Nerozumí významu slov "za chvíli", "potom", "zítra", "příště". Neumí odložit to, po čem touží, na jindy. Dvouleté dítě také většinou zatím málo mluví. Neumí proto vyjádřit své pocity, obavy, svou vůli. Když Vám na něco ukazuje ručičkou, můžete jej odbýt. Když začne křičet nebo se vztekat, všimnete si jej a reagujete. Takže někdy své děti nevědomě učíme, že když budou dost hlasité, budeme na ně reagovat, popř. dosáhnou toho, co chtějí. Na to pozor! Lepší je odměňovat klidné chování, než dítě učit, že křikem člověk získá, co chce. Mohou tedy za vztekající se dítě rodiče? Je to výsledek špatné výchovy? Je to ukazatel toho, že rodiče své dítě nezvládají?
Ne, většinou není (zvláště kolem 2. roku života)! Okolí Vás, milí rodiče, bude přesvědčovat o opaku. V tomto období si budete připadat obzvláště zranitelní a kontrolovaní. Ale vězte, že lidé ve Vašem okolí Vás budou kritizovat i tehdy, když rázně zasáhnete (ona je na to plačící děťátko tak drsná), i tehdy, když budete mírní (ona to své dítě vůbec nezvládá). Vaše okolí neví, co všechno jste už zkusili, jak moc jste už unavení, ani to, jaké Vaše dítě je a jak reaguje. Naučte se nejednat podle okolí, ale podle sebe. Každý rodič si se svým dítětem musí najít vlastní cestu, kterou tímto obdobím projde. Neexistují zaručené poučky, jejichž dodržování Vás tím vším provede a které způsobí, že budete v pohodě Vy i Váš potomek.
Přesto pár tipů, či podnětů k zamyšlení, nabízím. Pomoci Vám může hlavně klid, pochopení, smysl pro humor, tolerance, pokud chce Vaše dítě něco, co je pro něj bezpečné a co jej rozvíjí, ale také důslednost, díky níž Vaše dítě naučíte, co je dovoleno, co je v pořádku, a co mu nedovolíte nikdy, ani když se bude zlobit a vztekat. Vy jste rodič, Vy víte, co už je nebezpečné, co Vaše dítě ohrožuje a také víte, že se rodina, školka, škola... nebudou řídit pouze přáním Vašeho dítěte a že je proto užitečné dítě naučit, že někdy musí počkat, že i "ne" je odpověď, že nemůže mít všechno, protože je třeba respektovat ostatní. Jsou zásady, ve kterých se důslednost vyplatí. Např. o větách typu: "Maminka se nebije", "Přes cestu půjdeme spolu za ruku", "Na okno lozit nesmíš" apod. je dobré nediskutovat. Budete-li důslední, dítě to přijme jako fakt.
Kromě výše zmiňovaného se osvědčuje odvedení pozornosti dítěte k nějaké zajímavé činnosti či předmětu, zaujetí něčím novým, popř. žádost, aby nám dítě s něčím pomohlo. Dlouhé a složité vysvětlování bývá často nad chápání dítěte a tvrdé tresty vedou k narušení vztahu dítěte k rodičům či vychovatelům. Zásah, při němž dítě odneseme i proti jeho vůli ze silnice, je v pořádku, protože jde o jeho bezpečnost a my jsme těmi, kdo jsou za dítě zodpovědní. Bití, zavírání do tmavé místnosti, sprchování studenou vodou či jiné praktiky jsou rovny většímu či menšímu mučení dětí. Vyvolávají v nich úzkost, strach a zlost, která se jednoho dne obrátí proti rodičům, jejich vlastním dětem či dalším lidem. Našim cílem není vychovat dítě, které se bude chovat pěkně a bude hodné, protože se nás bude bát. Naše výchova má vést k dobrovolné "poslušnosti", neboli sebeovládání a ohleduplnosti k druhým, kdy dítě bude i v dospělosti respektovat, že jsou určitá pravidla, která nám usnadňují společný život a existují určité hranice, které s ohledem na druhé i sebe sama nemáme překračovat.
K dobrovolné poslušnosti přispívá zájem o dítě, schopnost rodičů či vychovatelů vcítit se do něj, do jeho potřeb, strachů, přání, schopnost vyjednávat, tj. dovolit dítěti, aby také rozhodovalo, ale učit jej zároveň, že i my máme svou vůli a své potřeby a je důležité se dohodnout, dále je dobré používat málo "silových prostředků" a rozvíjet vzájemnost mezi dítětem a rodičem už od raných fází jeho vývoje. Ke zdravému vývoji dítěte výrazně přispívá jednotná výchova, kdy dítě cítí, že jej rodiče milují, zajímají se o něj, tráví s ním čas, ale když maminka něco zakáže, tatínek stojí při ní.
Na závěr zbývá dodat, že období vzdoru probíhá u každého dítěte jinak. U některých dětí toto období ani nepostřehneme, u některých bývá velmi bouřlivé. Velkou roli zde sehrává temperament dítěte, který je převážně vrozený. Jste-li jako rodiče (nebo jeden z vás, či z prarodičů) hodně akční, hlasití, tvrdohlaví, nebo naopak tiší, poddajní, uzavření, můžete podobné projevy často sledovat u svého dítěte. Klidný rodič může být ze svého divokého a hlasitého dítěte více vystresovaný, než akční rodič, jehož dítě je tvárné a přizpůsobivé. Ale také to, jací jste Vy, jako rodiče, jak na projevy svého dítěte reagujete, má zásadní vliv na to, jak se situace u Vás doma bude vyvíjet do budoucna, i na to, jaké jednou bude Vaše dítě. Ustupování požadavkům dítěte, ať jsou jakékoliv, odmítání všech "hranic" či omezení, přizpůsobení chodu rodiny jen dítěti a jeho vůli může vést k tomu, že doma budete mít bezohledné dítě, kterému se budete přizpůsobovat celý život, které bude prosazovat pouze vlastní vůli, vlastní potřeby, nebude respektovat žádné autority, hranice ani Vaše dohody, které se s ním budete snažit uzavřít. To, co je u malého dítěte jen nepříjemné, může být u dospívajícího velkým problémem. Zatímco u malého dítěte můžete jeho vývoj svým přístupem hodně ovlivnit, na Vaše dospívající dítě budou mít mnohem větší vliv jeho vrstevníci a pak také to, co jste do něj "zaseli" a co jste si spolu vytvořili, když bylo malé. Myslete na to, dokud je malé. Láska a respekt všech vůči všem u Vás doma. Tento přístup Vám dává naději na to, abyste jednou stáli proti svému dospívajícímu dítěti a věděli, že se máte moc rádi, stojíte při sobě a vycházíte jeden druhému vstříc, aby Vám spolu bylo dobře, i když Vy budete staří a Vaše dítě bude tím, kdo bude více rozhodovat, i o Vás. Dejte dítěti lásku a podporu a máte velkou šanci, že se k Vám s láskou bude vracet. Dejte mu i hranice a naučíte jej v životě přemýšlet, která cesta je dobrá a kam je lepší nechodit. Kromě toho si Vás bude vážit.
A jeden tip na závěr: Neříkejte svému dítěti, že je "vzteklounek", "vzteklina", "uřvanec", "uječenec" ani nic podobného, nebo to v něm jen posílíte, protože se proti tomu nemůže bránit a bude mít pocit, že je špatné a že jej nemáte moc rádi. Mnohem lepší a účinnější metodou je zdůrazňovat dítěti, že je hodné, jen se s ním dá špatně domlouvat, když na něj nějaká ta "vzteklina" či "zlobina" skočí nebo vleze... Neodsoudíte dítě, vyjádříte jen nesouhlas s určitým chováním. Dítě se po odeznění vzteku může s Vámi radovat, že "už je to pryč". Můžete spolu přemýšlet, co pomáhá, aby ta vzteklina co nejrychleji utekla a aby to Vaše hodné dítě netrápila.
Přeji Vám k tomu hodně trpělivosti, moudrosti, citlivosti i podpory z okolí. :-)
Mgr. et Mgr. Eva Martináková Online psycholog
Dodatek: období vzdoru, které je příliš dlouhé, velmi silné či při němž je dítě výchovně nezvladatelné, Vám doporučuji prokonzultovat s odborníkem.
Facebook: Online psycholog