Z deníčku učitele - leden

              Opět nevážně ze školního prostředí

Já vím, leden už odplul a zbyly nám na něj jen vzpomínky. Proč píšu o lednu až teď? Kdo pracuje ve školství, ten pochopí, že popisováním školní atmosféry hned "začerstva", v prvním měsíci nového roku bych vás nikterak nepobavila, ale naopak uvrhla do deprese a přemýšlení o stavu (českého) školství. V lednu se totiž ve školách upřímně a srdečně smějí jen úplní zoufalci anebo naprosto nenapravitelní optimisté. A pak možná ještě ti, kdo svou práci moc neprožívají a ti, kteří se učí rádi a průběžně (a ti rozhodně netvoří většinu). Ostatní žáci a studenti se smějí minimálně či zoufale a většina učitelů se sice usmívat snaží, ale občas poněkud křečovitě nebo z posledních sil. Proč?

Leden je zvláštní měsíc. Začíná tím, že se žáci, studenti i učitelé vrací do škol po nějakých čtrnácti dnech volna, kdy byli zvyklí vstávat o dost později a věnovat se činnostem zcela jiným. První ráno po Novém roce se ve škole podobá příchodu do noclehárny, neboť většina žactva zatím jede v režimu, kdy vstávají kolem poledne. Pobyt ve školní lavici na tom dokáže změnit jen málo. Většina z nich silou vůle udrží otevřené oči, ti zdatnější se snaží zabránit výuce tím, že chtějí rozpovídat učitele dotazem na to, jak strávil prázdniny, či navázat spojení debatou o tom, jak byly prázdniny krátké a co dostal k Vánocům. A to v ideálním případě! Většinou spíše mlčí a jen tak (odpusťte mi ten výraz) "tupě" zírají. Takže se snaží učitel. Napřed dotazem na to, zda děti dostaly dárky, které si přály, kdy část dětí kývne hlavou, část pokrčí rameny, část se rozpovídá se spolusedícím, část dál zírá do prázdna a část do nového mobilu. Poté se učitel optimisticky snaží navázat tam, kde v půlce prosince přestal. Po pár minutách zjistí, že je to nemožné. Nikdo kromě něj si nepamatuje, že se v dané třídě už něco ze zmiňovaného probíralo, a to tak tvrdí celá třída tak jednohlasně a urputně, až začne pochybovat i nejeden pedagog. Nevadí, učitel je vstřícný a chápavý, vysvětlí znova. Někteří si vzpomenou (nebo se tak ze solidárnosti či alibisticky tváří), někteří nefungují ani dnes, napodruhé.

Ale nebuďme skleslí, ono se to poddá! Pokud se v prvním dnu po prázdninách většina žáků a studentů probouzela v průběhu 4. vyučovací hodiny, po týdnu už to zvládnou po zazvonění na druhou. První hodinu, a ještě v pondělí, by to očekával jen čerstvě začínající učitel po skončení VŠ, externista, idealista, blázen nebo seniorská výpomocná síla za mateřskou, zvyklá vyučovat na vesnici, kdy se vstávalo časně ráno k dobytku v pátek i svátek.

Poté, co se všichni po pár dnech probudí a zvyknou si opětovně na školní režim a opět se rozjede ta vysvětlovací - opakovací - procvičovací - znova vysvětlovací - znova opakovací - zkoušecí - opravovací - znova vysvětlovací - znova zkoušecí a znova opravovací mašinérie, začíná jít do tuhého. Ovšem nejprve pouze u učitelů, kteří vyhodnotí, že nemají dost známek, popř. nestihli probrat, co měli, nestíhají vše vysvětlit, zopakovat, nachystat či dopsat a už vůbec ne opravovat. A pozor - blíží se překvapení!!!!!!!!! 

Chřipková epidemie! Pokud nelehne polovina učitelského sboru, druhá polovina nepadá vysílením z vlastní práce obohacené o suplování a polovina žactva nedorazí po čtrnácti dnech nemoci opět ve stavu podobném prvnímu dnu po Novém roce, lze hovořit ne o štěstí, ale rovnou o zázraku! Nicméně takové zázraky se nedějí. Takže žáci se snaží nechybět kvůli písemkám či důsledným rodičům, čímž nakazí další žáky, kteří se pak snaží nechybět kvůli písemkám či důsledným rodičům, a to tehdy, když už to první várka nakažených vzdala a leží doma a následně se snaží náporu bacilů vzdorovat učitelé, kteří cítí, že chybět v období před pololetím jednak není rozumné, jelikož to není zahrnuto v učebních plánech, a pak to také není fér vůči kolegům, kteří se v té době už plouží po chodbách třetí den po několikáté dávce Ibalginu. A navíc - učitel má přeci na další dny naplánované dopisování testů s těmi, kteří se rozhodli po domácím léčení navrátit do školních lavic a zachránit na vlastním vysvědčení, co se dá. Že chyběli a neumí, co se mezitím probíralo? Detail...

Jak se blíží (všemi učiteli zoufale vyhlížený) konec měsíce a tím potažmo celého prvního pololetí, objevuje se nový fenomén. A to - nefalšovaný, nehraný a odzbrojující ÚDIV. Údiv typu "2 v 1" (dva v jednom). Učitel oznámí žákovi, že jeho průměr známek dosáhl hodnoty 2,78, což logicky odpovídá známce 3 na vysvědčení, načež oslovený vykulí oči v nefalšovaném, čirém zděšení a překvapení, jelikož do této chvíle samozřejmě vůbec, ale VŮBEC netušil, že mu nevychází jednička. Zkušení pedagogové už vědí, co bude následovat. Ano, je to dotaz, co má dotyčný udělat pro to, aby dostal aspoň dvojku. Tento dotaz je zákonitě stále stejný. Liší se jen zdůvodnění. Zatímco část studentstva se odvolává na možnost získat vyznamenání či stipendium, druhá část pedagoga citově vydírá povídáním o přísných, trestajících a despotických rodičích, dlouhodobém léčení, úmrtí v rodině, rozchodu s partnerem či nutnosti mít co nejlepší známky kvůli přihlášce na SŠ či VŠ. Začínající pedagog se začne trápit nad vlastní neschopností, nedostatkem empatie či malou snahou vyjít budoucí generaci vstříc, přestane spát, začne pít, bádat v příručkách z pedagogických fakult a hledá cesty. Zkušený pedagog zavyje a zde nastupuje zmiňovaný údiv číslo 2, tentokrát na straně pedagoga, že kolegové matematici stále ještě nenatlačili do hlav dětí základní vědomosti, týkající se zaokrouhlování "nahoru".

S každým dalším dnem přibývá údivů typu 2 v 1. Učitel se stává více a více alergickým na otázky typu: "pane učiteli, co mám udělat abych dostal/a...", bojí se chodit po chodbách, kde s ním najednou chce mluvit pětinásobné množství lidí, než obvykle (žáci, kolegové, vedení školy, bloudící rodiče...), bojí se zvedat telefony, z nichž se dozvídá, že rodiče právě včera zjistili, že jejich potomek chodí do školy a dostává tam známky, bojí se každého zaklepání na dveře, protože každé otevření přinese nový požadavek či dotaz, bojí se opravovat testy, protože mnohý test průměr 2,78 posune buď na 2,82 nebo na 2,62 a pak - "babo raď"! Ano, jakožto psycholožka ve školství se obávám pololetí také. Kliku od dveří si předávají zoufalí studenti se zoufalými učiteli, občas posedíme se zoufalými rodiči a poměrně často také stojím tváří v tvář vedení, které není zoufalé, ale unavené ze všeho a ze všech. O atmosféře ve sborovně a kabinetech psát nebudu. Většinou vadí všechno všem.

Takže opět se vraťme k onomu "babo raď"! Jak se na to připravit? Nijak. Můžu tady psát rady typu - učit se průběžně, známkovat průběžně, uzavírat známky včas, komunikovat s učiteli, informovat rodiče, nebrat vše tak moc vážně, nebo naopak brát to už konečně vážně a zajímat se včas... Ale kdo v tom pracuje, ví, že to je prostě lednový kolorit. Ať se na to připravujete, jak připravujete, prostě to přijde. Pokud vás nevykolejí patnáctý udivený žák, vykolejí vás vzteklý rodič, pokud vás nevykolejí jedno ani druhé, zavalí vás práce za chybějící kolegy. Pokud ani to ne, hupsne vám do učebního plánu chřipka, kterou prostě nepřechodíte.

Takže nezbývá, než se tomu zasmát, brát to s nadhledem, sebe nebrat moc vážně, neprožívat, objednat se na masáž, do sauny či vyrazit na běžky. Přece nežijeme jen školou a ti žáci to zkoušet musí. Nebyli jsme jiní a jejich dotazy jsou pořád lepší, než kdyby jim to bylo jedno. Jen ti rodiče by mohli být o kousíček vstřícnější. Hlavně ti, kteří si dali pauzu ve sledování dítěte od září do prosince, by mohli leden k těm pěti měsícům přidat a nehrotit. Více v pohodě pak bude celá škola. :-)

Zaujal Vás tento článek? Pak by se Vám mohl líbit i první díl: https://www.online-psycholog.com/l/z-denicku-ucitele-zari/

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

Online psycholog