Z deníčku učitele - září

09.11.2016

Aneb dnes odlehčeně ze života učitele psychologie o metodách na pamatování jmen

Učím už nějaký ten pátek, takže jsem vysledovala, že s každými blížícími se prázdninami prudce narůstá množství lidí, kteří hlásají, že by taky chtěli učit, protože se chodí na 8, končí nějak po 12., máme spoustu volna a je to vlastně "houby práce". Už to po těch letech nikomu nevymlouvám, jen zvu, ať jdou do toho! 

Příslušníci jiné skupiny ne-učitelů naopak kroutí hlavou a hlásají, že by to nedělali ani za nic, protože "by to museli fackovat od rána do večera". Těm taky nic nevymlouvám, jen je podporuji v tom, ať do toho nejdou. Ani jedna ze skupin ovšem netuší, co všechno se děje v hlavách učitelů v závislosti na datech v kalendáři. Tak třeba takový začátek září...

Za prvé spousta nových obličejů, z nichž mnohé jsou si navíc dlouhou dobu zrádně podobné. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale většina holek má tmavé dlouhé vlasy. Vedle nich (bez zjevného spojení s těmito obličeji) spousta nových jmen a (aby toho nebylo málo) i spousta se jmény nesouvisejících příjmení!

A pak ten vývoj:

Napřed vidím spousty obličejů na chodbách, ale nevím, jestli s nimi mám konkrétně já co do činění, či ne. (Učím ho? Neučím?)

Časem vidím obličeje a vím, že s nimi v užším kontaktu jsem (usnadňují mi to většinou tím, že ti, které učím, mě začínají zdravit, a ti, které neučím, se do toho zpočátku dvakrát nehrnou). Časem se zdravením a nezdravením spolehlivě odliší ti vychovaní od nevychovaných, ale to teď fakt nemám energii řešit.

A pak už je to "guláš":

  • U někoho znám obličej a vím, kde sedí, dokonce ho "přiřadím" do správné třídy, když mi zaklepe na kabinet.
  • U někoho znám křestní jméno, ale když mi třída hlásí, že chybí "Novák", nesepne mi, že vlastně Pepa není ve škole.
  • Někdo má zajímavé příjmení a koníčka, třeba Samiecová, která se zajímá o motosport je k nezapomenutí. Takže postřehnu i to, kde sedí.
  • Ale co je nejhorší, je fakt, že ONI SE POHYBUJÍ!!! Takže vím, že Samiecová je Natálie, vím, kde sedí a dokonce si všimnu, že tam není, takže "bystře" s osobním zadostiučiněním na začátku hodiny konstatuju, že chybí, ale někde na opačném konci třídy se zvedne ruka a ozve se ukřivděné "ale já tu jsem!" Přesedla si...
  • Nejhůř se na tom ovšem podepisují rodiče, kteří jsou - zdá se - vždycky v jednom roce zcela ovlivněni módou, takže mám v jedné třídě o 32 lidech: 4 Kristýny, 3 Natálie, 4 Michaely (jedna je pro zpestření Michala), 3 Nikoly...Ať žije Františka, Linda a Petra!!!     (I když - když si nejsem jistá jménem, zkusím Kristýnu, Natálku nebo Míšu, většinou to - aspoň u holek - klapne).

Zkouším různé metody, jak si je co nejdřív zapamatovat. Účinné mi připadalo, naučit se je předem podle jmen a využít efektu, kdy přijdu do třídy, podívám se na konkrétního člověka a zeptám se ho - ty jsi XY ze Zlína, že? Co rád děláš? Efekt této metody se rovná výbuchu bomby, protože každý člověk ve třídě má pocit vlastní důležitosti, že ho znám! (Tu dřinu a soustředění vám ale nepřeju!)

Nicméně - většinou to je nereálné - ve škole máme k dispozici průkazová ISIC fota učesaných chlapečků v košili a holčiček s úsměvem a dorazí bytost s růžovými vlasy a pearcingem v obočí, kterého jsem si na fotce fakt nevšimla...

Takže - tolik času nemám, abych pátrala po detailech.

Taky jsem zkusila metodu - že jednu hodinu věnuji seznamování se s nimi. Jelikož to ale bývá některá z těch úplně prvních hodin, tak tam ta "bobátka" sedí, dívají se na mě a čekají, co se bude dít. A každému je jasné, že na to, aby se člověk něco pořádně naučil, potřebuje trochu klidu a soustředění - což se ovšem lehce "bije" s tím, že já se při tom učení a soustředění musím ještě věnovat tomu, abych "bavila" třídu, která si na mě zrovna "utváří dojem" a rozhoduje se, jestli mě bude milovat nebo nenávidět a tím pádem  ve všech dalších týdnech a letech buď vnímat nebo ignorovat. Takže si "ukládám" jméno s obličejem, do toho vnímám, co se kolem děje, reaguju na to a přemýšlím dopředu, co říct, na co se zeptat a jak si to zapamatovat...

Zkrátím to - prostě to nejde.

Letos jsem dala aspoň jedné třídě první hodinu kratičký úkol (zamyšlení) a každý mi měl k němu připsat stručně něco o sobě. Super jsem se to naučila - Popelková ráda peče (hází se to pak do popelnice), Maléřová ráda kreslí (to se nabízí samo), Hrabovská se popisuje jako introvert milující přírodu (jasná práce na poli s hráběmi) apod. Když jsem jim úkoly rozdávala, každému jsem řekla něco o něm samém - efekt skvělý, jen mi tam zase chybí ty "KSICHTY"!

Takže opět požaduju v prvních hodinách (ve všech nových třídách) cedulky se jmény na lavicích a trpělivě se dožaduju toho, ať je tam mají a aspoň zpočátku se nepřesazují a s přehledem přecházím hlášky typu: "Ale mě si paní učitelko už pamatujete, ne?". Nepamatuju, ale tvářím se dál jako "profík" :-) A říkám si, jak je skvělé učit, protože to jinde nezažijete! :-)

PS - Pro doplnění - Popelková je naprosto skvělá "pekařka" ;-)

Eva Martináková

Online psycholog