Moje milovaná fobie (dopis)

              Moje milovaná FOBIE, rozhodla jsem se ti napsat...

protože jsem si dnes konečně uvědomila, jak moc ovlivňuješ můj život. V době, kdy jsme se setkaly poprvé, jsem ještě netušila, jak moc bude můj život s tebou propojený, jak moc jej ovlivníš a změníš, jak vstoupíš do mých všedních dnů, snů, plánů, myšlenek i pocitů.

Nebyla to láska na první pohled. Musím přiznat, že napoprvé jsi mi byla docela nepříjemná a myslela jsem si, že se spolu už víckrát nepotkáme. Ale osud tomu chtěl jinak. Už to první setkání se mi vrylo do paměti a uvědomuju si, že mě hodně ovlivnilo. I když jsem chtěla, nedokázala jsem na tebe přestat myslet. Vracela jsem se k tobě, znova prožívala tu chvíli, kdy jsme se poprvé potkaly a přemýšlela jsem i o tom, jestli to byla náhoda či osud, co tě přivedlo do mého života. I když jsem si na tuto otázku nedokázala nikdy spolehlivě odpovědět, jedno je jisté. Potkaly jsme se spolu a zůstaly jsme spolu.

Napřed jsem tě potkávala náhodně a nečekaně, ale časem jsem se naučila odhadovat, kde se pohybuješ, a čekala jsem, kdy se objevíš. Ano, dnes už můžu přiznat, že jsem tě i vyhlížela a chodila ti vstříc. Když jsme se setkaly, rozbušilo se mi srdce, zrychlil se mi dech, potily se mi ruce, rozklepala se mi kolena, občas mě zalil i studený pot a zachvátil mě pocit, že ten okamžik setkání nevydržím, že udělám něco nečekaného, něco šíleného, že se zblázním, že zešílím. Měla jsem chuť utéct, ale zůstávala jsem stát, neschopná slova, neschopná pohybu, neschopná vnímat, co se kolem mě děje...

Sblížily jsme se. Myslela jsem na tebe, představovala jsem si tě, přemýšlela jsem o tom, co s námi bude dál, a prožívala jsem každou chvíli s tebou. Kvůli tobě jsem začala zanedbávat lidi a činnosti, které jsem měla ráda. Začínala jsem tebou být posedlá a i když mi okolí začalo říkat, ať tě nechám být, nedokázala jsem to. Byla jsi se mnou stále častěji a to, co jsem s tebou prožívala, bylo stále intenzivnější, stále bláznivější, stále šílenější a musím přiznat, že i děsivější. Uvědomila jsem si, že nedokážu žít s tebou, ani bez tebe.

Potkala jsem pár lidí, se kterými jsem se o tobě zkoušela bavit, ale nerozuměli tomu. Mluvili o tobě jako o něčem, co mě omezuje, svazuje, co nedává smysl a co se dá jen tak opustit. Nezazlívám jim to, neznali tě, nebyli s tebou v takovém kontaktu, jako já, neprožili s tebou tolik času, nevěděli, jak intenzivně můžeš působit na všechny ve své blízkosti. Oni s tebou nebyli propojeni, oni s tebou nesdíleli své životy. Nerozuměli mi, nerozuměli tobě. Chtěli, ať se tě vzdám a nechápali, že to nejde. My dvě jsme propojené tak, až to bolí, až to děsí, až je to nesdělitelné...

Moje milá fobie, změnila jsi mi život. S tebou se dívám sama na sebe jinak. Jinak vnímám lidi, kteří mi byli blízcí, jinak vnímám věci kolem sebe. Nedokážu na tebe přestat myslet, nedokážu usnout, když se v noci vzbudím a vzpomenu si na to, co jsme spolu zažily a co nás ještě čeká, rozbuší se mi srdce. Koluješ v mé krvi, roztahuješ se v mých myšlenkách, měníš mé vztahy, měníš mé já, měníš můj život, měníš mé plány, nemám chvíli klidu, protože vím, že i když tady teď nejsi, v duchu jsme spolu a zase se potkáme.

Moje milá fobie, tohle je jeden z nejtěžších dopisů v mém životě. Dlouho jsem se k němu odhodlávala, dlouho jsem jeho napsání odkládala. Bojím se toho, jak zareaguješ, bojím se toho, co přijde, jak se změní můj život, jestli dokážu ustát to rozhodnutí, ke kterému jsem dnes dospěla...

Uvědomila jsem si, že jsi mě toho hodně naučila. Zjistila jsem, že nejsem tak silná, jak jsem si doposud myslela. Uvědomila jsem si svou zranitelnost a poznala jsem taky, kteří lidé stáli při mně, když jsem jim o tobě povídala a kteří lidé mě odsoudili a nechápali. Jsem ti za mnohé vděčná. Učila jsi mě opatrnosti, učila jsi mě, že mám myslet hlavně na sebe a svůj klid. Ještě včera jsem byla přesvědčená o tom, že budeme stále spolu, ale dnes se ve mně něco zlomilo. Dnes jsem si uvědomila, že se potřebuju zase klidně a zhluboka nadechnout. Dnes jsem si uvědomila, že i když jsme žily v poslední době spjaté, jako dva kmeny stromů, které se ve svém růstu proplétaly, až nabyly dojmu, že jsou jedno, jsem schopná žít sama, bez tebe. Dnes jsem si uvědomila, že tvá blízkost ve mně zabíjela důvěru ve mně samotnou, že jsi mě naplňovala úzkostí, strachem a obavami. Že jsi mě vzdalovala od lidí, kteří to se mnou mysleli dobře a chtěli mi pomoct. Že ses mě snažila udržet dál od plného života, který se mi nabízí.

Dnes jsem si uvědomila, že jsem ve tvé blízkosti přestala být sama sebou a přestala jsem žít. Ale hlavně jsem si uvědomila, že mi dny mého života proplouvají mezi prsty a já jen sedím, s pouty na rukou, které jsi mi nasadila, a bojím se cokoliv udělat, abys mi to nevyčítala.

Má milá fobie - já už nechci. Nechci s tebou být. Nechci se nechat omezovat, nechci se bát, nechci zažívat pocity, že se zblázním, že se zhroutím. Nechci už ten tvůj strach, nechci už to tvé omezování, nechci prožívat úzkost, nechci se vyhýbat tomu, co si druzí lidé dokáží užívat, nechci se stydět, nechci se skrývat, nechci utíkat...

Nechci tě ve svém životě. Děkuji ti za všechno, co jsi mi přinesla, ale odcházím od tebe, končím. Rozhodla jsem se začít znova, jinak, bez tebe. I když se mě budeš snažit přesvědčit o tom, že jsem na to slabá, vím, že to dokážu... Začínám nový život.

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková

                                                                                                                       Online psycholog

Facebook: Online psycholog 

Pár hodin po zveřejnění tohoto článku mi přišel mail. V něm mi psala jedna paní, že dopis doplnila a dokončila podle toho, jak to sama cítí a doplnila to moc pěkně. Domluvila jsem se s ní, že její příspěvek zveřejním, ať si jej můžete taky přečíst. Na její vlastní žádost půjde o příspěvek anonymní :-)

Loučit se s někým, kdo Vás provází celý život, je těžké. Naposledy se obejmeme a než zmizíme jeden druhému z očí, je tu ještě chvilka na poděkování: Moje milá fobie, děkuji ti. Děkuji ti za to, že jsi mě naučila trpělivosti, pokoře a tomu, že na každou situaci lze nahlížet z několika stran. Naučila jsi mě, že dny, které jsem díky tobě strávila v posteli, nebyly ztrátou času, ale příležitostí se zastavit a najít správnou cestu. Díky tobě vím, že vše, co jsi mi ukazovala, byl jen úhel pohledu a ne pravda a vše co jsi mi říkala, byl názor, nikoliv fakt. Věř, že mě můžeš opustit a já tebe. Přede mnou je cesta, po které musím již sama. Půjdu a budu dobrým člověkem, budu mít ráda sebe a své tělo, okolo sebe budu mít jen lidi, před kterými můžu být sama sebou, budu se víc ptát a více naslouchat, nebudu se bát, říct si o pomoc, nebudu se stydět za to, že nevím vše....

Tak se měj a užij si svou cestu, já na tu svoji už pomalu vyšla....