Co jsem si uvědomila v uplynulých týdnech...

Malé zamyšlení nad tím, co je důležité...

Ráda bych napsala, že za sebou mám období plné přemýšlení, úvah a rozhodování, ale spíše je to tak, že v tomto období jsem zatím stále. V posledních týdnech mě často napadalo, jak hodně zdůrazňujeme individualitu každého člověka, jeho sebe-rozvoj a sebevědomí, jeho zájmy, práva a nedotknutelnost, jak jako společnost "učíme" lidi ignorovat názory okolí, jít si za svým a prosadit se za každou cenu. Jak nesneseme, aby nám kdokoliv cokoliv vytknul, a často se nám nelíbí ani to, když po nás někdo něco požaduje. Někdy mi chybí v tom všem sebe-rozvoji a sebeprosazování důraz na to, že jsme společenské bytosti, že je nutné, abychom nezůstávali sami, že je pro naše přežití i duševní pohodu důležité, být v kontaktu s ostatními lidmi, zajímat se o ně, pečovat o dobré vztahy a v neposlední řadě si navzájem pomáhat, podporovat se, chránit ty slabší a osamělé či nemocné. Někdy jakoby se vytrácelo vědomí toho, že jsme odjakživa žili ve větších kmenech či skupinách a pokud zůstaneme osamělí, nemáme šanci. Žít společensky znamená i to, že někdy ustoupíme z vlastních požadavků, bude-li to pro dobro větší skupiny, že nás budou zajímat názory ostatních, že budeme naslouchat tomu, jak se cítí a co potřebují a znamená to taky to, že se něčeho pro druhé vzdáme a že než něco uděláme, proběhne nám hlavou myšlenka, jestli je daná věc dobrá jen pro nás, nebo pro společnost jako celek. 

Tyto neurčité myšlenky mi vířily hlavou v minulých týdnech a události posledních dnů je ukázaly v jasném světle. Jedinec sám nemá šanci přežít a nemá šanci být ani duševně zdravý. Dobré vztahy s druhými jsou důležité, stejně tak, jako je důležité to, abychom si navzájem pomáhali, chránili se, podporovali se a drželi při sobě. Každý umíme něco jiného, každý máme jiný dar, každý něčemu jinému rozumíme. Každý z nás si teď lépe než kdy jindy může uvědomit, kdo při nás bude stát, když budeme v nouzi a taky to, kdo je sám a mohl by potřebovat naši pomoc. V době, kdy si neuvědomujeme nebezpečí, nemyslíme na to, že být vyloučen z vlastního kmene znamenalo dříve totéž, co rozsudek smrti, ani na to, že zvíře, které se oddělí od stáda je zranitelnější. Jakmile nám hrozí nebezpečí, zjistíme, že jsme-li sami, jsme snadnou obětí. Rozvíjejme se, poznávejme sami sebe, dávejme si do pořádku své životy, ale nezapomínejme ani na to, že potřebujeme druhé lidi a oni potřebují nás. 

                                                                                                              Mgr. et Mgr. Eva Martináková