Co mi říká tvoje tělo - část druhá
Na co si dát pozor a čeho si všímat při neverbální komunikaci
O podání ruky, nadzvednutém obočí, odhalené spodní straně zápěstí či zrcadlení už tady řeč byla (https://www.online-psycholog.com/l/co-mi-rika-tvoje-telo/). Dnes se podíváme trochu blíže na další způsoby, kterými mezi sebou komunikujeme, ačkoliv si zdánlivě nic neříkáme. Opět je ovšem třeba upozornit na fakt, že nemůžeme nic moc usuzovat z jednoho jediného znaku, gesta, pohybu, ale je třeba si všímat druhého člověka jako celku a teprve pak opatrně vyvozovat závěry.
Velké množství informací získáme ze vzhledu druhého člověka a z jeho image, z toho, jak se obléká, jaké používá doplňky, jaký má účes, make-up, boty, mobil, auto apod. Jsou lidé, kteří se snaží svým způsobem oblékání a života působit nenápadně (šedá barva, pastelové barvy, klasické, obvyklé střihy oblečení apod.) a tito lidé bývají často přizpůsobiví také v komunikaci a neradi bývají středem pozornosti. Výraznou osobnost s neotřelými názory či snahou vyniknout a "být svůj", nám naopak může signalizovat okázalé oblečení, výrazné barvy, výrazné doplňky, obroučky brýlí, nápadná obuv, výrazné líčení apod. Depresivně ladění jedinci volí často barvy tmavé a lidé v manické fázi (extrémní veselost, "odbržděnost") zase zcela křiklavé barvy i líčení s nápadnou ledabylostí. Výrazně depresivní člověk bývá také častěji zanedbaný, jelikož zažívá velkou únavu a nemá dostatek energie pro péči o svůj zevnějšek.
Hodně o člověku vypoví také prostor jeho kanceláře či domova. Úhledně urovnané knížky, tužky a jiné věci vypovídají o člověku, že má rád řád, pořádek, systém a může si na něm až puntíčkářsky zakládat, takže u něj můžeme někdy postrádat spontánnost, hravost či uvolněnost. Člověk žijící v nepořádku bývá méně systematický, volnomyšlenkářštější, sděluje nám, že jeho priority jsou jinde, než v rovnání věcí a je-li nepořádek v prostředí takového člověka příliš výrazný, můžeme se obávat i nespolehlivosti či nedostatku snahy, zapůsobit na druhé lidi pozitivně (přijdete-li například na ohlášenou návštěvu). Někdy "pracovní nepořádek" provází i lidi, kteří se věnují velkým myšlenkám a péči o materiální svět považují za ztrátu času. Je dobré dát na vlastní intuici a vnímat, jak na nás prostor druhého člověka působí, jestli dbá spíše na účelnost a pohodlnost, či na originalitu, zda "staví na odiv" své úspěchy a cennosti, nebo jeho prostor působí skromně, zda používá "agresivní" barvy a barevné kombinace, nebo se u něj cítíme dobře a klidně. Dobré je také přemýšlet nad tím, jak působí na druhé náš prostor. Pokud se u nás budou cítit špatně, ovlivní to i naši komunikaci a vzájemné (ne)porozumění.
Minule jsme zmiňovali, že má každý z nás svůj intimní a osobní prostor, kam si nechceme pouštět nesympatické a cizí lidi. Kromě vzdálenosti horizontální, tedy vzdálenosti mezi dvěma stojícími lidmi, sehrává roli ale také vzdálenost vertikální, tj. který člověk je při komunikaci fyzicky "výše" postavený. Pokud například dítě sedí a rodič na něj křičí ve chvíli, kdy stojí nad ním, má ještě výraznější psychologickou převahu a dítě se cítí mnohem nepříjemněji, než kdyby rodič seděl na židličce proti němu. Velmi agresivní člověk toho využívá automaticky, když kromě verbálních (slovních) útoků také neomaleně vstupuje do našeho osobního prostoru, popř. se staví nad nás (úřednice zřejmě ví, o čem je řeč, takže jsou vděčné za přepážky, stoly či skla, která je oddělují od útočných klientů). Obdobně děti ve škole mohou mít zkušenost s blízko stojícím učitelem, který stojí nad nimi a navíc se např. opírá o jejich lavici.
O ohleduplnosti druhého člověka a jeho úctě k vám svědčí také to, když dobře hospodaří s vaším časem. Nechává vás na schůzkách pravidelně čekat bez omluvy? Zatelefonuje vám, kdy se mu zachce, mluví dlouho a nezajímá se o to, jestli vás neruší a máte čas? Dožaduje se vašeho času jaksi "automaticky" a samozřejmě? Pak si z toho můžete vyvodit závěr o jeho egoismu a menší spolehlivosti, ale také o tom, že si vás, vašeho času, vaší spokojenosti a vašeho "světa" příliš neváží. Změnit to můžete pouze vy sami.
Úctu k druhému člověku vyjadřujeme také tím, že si všímáme, jestli s námi chce komunikovat, či nikoliv, jestli jej zajímá, co říkáme, nebo už je z našeho povídání unavený. Zdvořilý člověk nám může tvrdit, že jej naše povídání velmi zajímá, ale není to pravda, pokud se výrazně odsouvá od nás, opírá dozadu, otáčí se tělem směrem od nás, zakládá paže na hrudníku, těká pohledem po prostoru (zmenšuje množství očního kontaktu s námi) a jasným signálem, že bychom měli zmlknout, bývá to, když náš komunikační partner zívá, nebo si podpírá bradu rukou. I když nám ze slušnosti může tvrdit opak, právě jej nezajímá to, co říkáme. Možná také mluvíme příliš dlouho. Když nás někdo všímavě sleduje zpovzdálí, většinou je schopen to postřehnout. Někdy je možné také vysledovat, s kým by se člověk, stojící proti nám, rád bavil. Nevědomky k této osobě bude totiž natáčet své koleno, či špičku nohy a tu a tam se tím směrem (kradmo) podívá. Stejných znaků si můžeme všimnout i u sedícího člověka.
A ještě jedna zajímavost pro chvíle, kdy se budete nudit na poradách. Sledujte, na koho se nejčastěji dívají vaši šéfové, protože to budou lidé, na jejichž názoru jim nejvíce záleží. Dobře patrné to bude ve chvíli, kdy budou sdělovat nějaké nepříjemné změny (prodloužení pracovní doby, určitá omezení, či zpřísňující opatření apod.). V těchto chvílích mají vedoucí pracovníci obzvláště výraznou tendenci "jistit si" pohledem výrazy ve tvářích lidí, kteří jsou pro ně důležití. Pokud se tito lidé usmívají, přikyvují, či se tváří neutrálně, bývají šéfové spokojení, pokud se tito lidé tváří nesouhlasně, mívají vedoucí tendenci ještě více svá rozhodnutí a změny obhajovat a vysvětlovat a stále výrazně sledují člověka či lidi, na jejichž mínění a souhlasu jim obzvláště záleží. Obdobně i při rozhovoru ve skupině, např. u stolu ve vašem obýváku či restauraci, můžete vysledovat, čí názor a přízeň je pro hovořící osobu nejdůležitější. Bude se na ni jednoduše déle a častěji dívat.
Když nevíte, co které gesto či postoj mohou znamenat, je ideální, vyzkoušet si je na sobě. Když si například zkusíte opřít hlavu o ruce tak, že máte lokty na stole, zápěstí spojíte k sobě a z obou dlaní vytvoříte jakýsi "stojánek", do kterého opřete bradu, uvědomíte si asi i bez nápovědy po chvíli, že takto asi sedí člověk, který je smutný, nebo rezignoval (vzdal se), zatímco opření hlavy o jednu ruku tak, že je loket na stole, palec na ruce směřuje k bradě a ukazováček ke spánku (ostatní prsty jsou volně skrčeny před ústy), signalizuje přemýšlení. Budou-li vám ovšem internetové zdroje tvrdit, že člověk, škrábající se na nose, určitě právě lže, buďte ostražití. Ono to tak být může (máte-li z něj celkově divný pocit), ale také nemusí! Zvláště lidé, kteří jsou zvyklí lhát naprosto běžně, moc "usvědčujících" gest nedělají a chovají se zcela přirozeně.
A co dodat na závěr? Budu ráda, když i dnešní "tajnou nápovědu", jak číst sdělení lidí kolem sebe, budete zkoumat v běžném v životě, při pozorování rozhovorů či lidí, s nimiž se bavíte. Jedná se o dovednosti, které je možné natrénovat. Pro kreativní lidi, umělecky založené, s dobrou představivostí to bývá snazší, než pro logicky uvažující a technicky orientované jedince, ale hlavní, na čem záleží, je vaše všímavost a pozorování. Doufám, že u vás tato všímavost povede k tomu, že se nenecháte tak snadno "obalamutit" tím, co druzí lidé říkají a také doufám, že díky článkům o neverbální komunikaci nebudete jednoho dne bouchat partnera ve společnosti kabelkou po hlavě, protože vysledujete, že je jeho pozornost nasměrována jiným směrem, než k vám ;-) Přeji vám hodně zábavy a dobrých postřehů!
Eva Martináková
Online psycholog