Dítě není partner aneb rizika nefunkčního partnerského vztahu

Jak se ubránit tomu, abychom dětem neublížili ve chvíli, kdy nemáme uspokojivý partnerský vztah...

Ve své praxi se setkávám s mnoha dospívajícími či dospělými, jejichž problémy mají původ v nevyvážených vztazích s vlastními rodiči. Často jsou v nich hluboce zakořeněny pocity viny či vlastní nedostatečnosti, trápí je nevysvětlitelné úzkosti či deprese, mají problém si najít či udržet partnera, odpoutat se od rodičů (či jednoho z nich), mají problém dělat si věci po svém, jít za svými sny, osamostatnit se, chovat se a reagovat podle toho, jak by skutečně chtěli, jak to cítí. Tito lidé často žijí s neuvědomělým pocitem, že je třeba se obětovat pro druhé, upřednostnit jejich požadavky před těmi svými, mají potřebu stále o někoho pečovat, vycházet lidem vstříc, vyhýbat se všem konfliktům a získávat ocenění a uznání ze strany druhých. Ve chvíli, kdy se začneme bavit o jejich vlastních potřebách, touhách, kdy rozkryjeme jejich nespokojenost či zdánlivě nevysvětlitelné úzkosti či deprese, začnou mít pocity viny. Někde hluboko v nich se skrývá přesvědčení, že myslet na sebe je sobecké. Tito lidé se často nedokáží sami pochválit, neuvědomují si svou hodnotu, ale zoufale touží po uznání a přijetí od druhých. Když jim navrhnu, aby zkusili jednou prosadit to, co by oni sami chtěli, většinou to vyzkoušejí, ale už předem se obávají reakce okolí. Když okolí zareaguje negativně, často se toho zaleknou, stáhnou se zpět do svého nastavení "hlavně žádné konflikty" a opět se cítí špatně, či doslova zoufale.

Čím to je? Příčin tohoto životního nastavení může být celá řada, ale velmi často to souvisí se vztahem k rodičům (či k osobě, která o dítě pečuje). Řada rodičů totiž žije v neuspokojivém partnerském vztahu, popř. žádný partnerský vztah nemá. Potřeba rodiče zažívat ocenění, lásku a podporu zůstává nenaplněná. Nezřídka tak dochází k tomu, že se rodič (často aniž by si to uvědomoval) nezdravě upne na své dítě. Dítě se stává náhražkou partnerského vztahu, rodič jej k sobě připoutává těsněji, než by tomu bylo v situaci, kdy by partnerský vztah fungoval a dítě se nepozorovaně stává zodpovědným za spokojenost svého rodiče, za naplňování jeho potřeb. Rodič se různými způsoby snaží získat náklonnost svého dítěte. Někdy jej příliš rozmazluje, někdy se jej snaží postavit proti druhému z partnerů, někdy s ním mluví o věcech, které by měl řešit s partnerem či jiným dospělým, často s ním rozebírá své pocity. Dítě ztrácí možnost být v roli dítěte, postupně se odpoutávat, hledat si vlastní cestu. Namísto toho řeší s rodičem jeho problémy, na které ovšem není psychicky připraveno. Na tomto základě se u něj pak často rozvíjí úzkostné poruchy či deprese. Dítě je zatěžováno tím, co ve svém dětském věku a na své úrovni vývoje není schopno unést.

Tato nepřiměřená zátěž a její nezvládnutí se začnou projevovat většinou až v období dospívání či dospělosti, kdy má dítě přirozenou potřebu se od rodiče odpoutávat a mít vlastní názory. Rodič se v tuto chvíli začíná (vědomě či nevědomě) obávat toho, že začíná dítě ztrácet. Jeho nejbližší osoba se od něj začíná vzdalovat, a to fyzicky, citově i názorově. Rodič začíná mít pocit, že jej dítě opomíjí. Rostou v něm obavy, strach, někdy i pocit křivdy a objevují se výčitky, že je dítě nevděčné. Rodič se snaží udržet si těsný vztah s dítětem, zasahovat mu dále do života a nezřídka v něm vyvolává pocity viny. A to velmi úspěšně. Dospívající děti či mladí dospělí opravdu cítí výrazné výčitky svědomí, když chtějí udělat cokoliv, s čím rodič nesouhlasí. Žijí v silně závislém vztahu se svým rodičem, ale neuvědomují si to. Cítí jen obrovskou nespokojenost či úzkost plynoucí z toho, že by se potřebovali a chtěli osamostatnit, ale připadá jim to sobecké. Začínají cítit, že ať udělají cokoliv, je to vlastně špatně. Když udělají to, co si přejí, přijdou výčitky. Buď v podobě toho, co jim rodič řekne, nebo v podobě vlastního "divně nastaveného" svědomí. Když udělají to, co si přeje rodič, často cítí, že to není to, co by skutečně chtěli. Ocitají se v pasti. Někdy začínají cítit nenávist vůči rodiči, někdy sami vůči sobě. V této fázi by potřebovali pomoc obě strany. Rodič, který pro své dítě udělal to, co považoval za nejlepší a který jej velmi miluje, ale "neustál" vztah RODIČ - DÍTĚ, i dítě, které svého rodiče také miluje, ale nemůže být dítětem se vším všudy, tedy i s fází vzdoru, odpoutávání se a žití si vlastního života, jak by to bylo přirozené a správné.

Jak tomu předejít? Pokud se cítíte v partnerském vztahu osaměle, či žádný nemáte, pěstuje blízké a přátelské vztahy s někým dospělým. S dospělými řešte své "dospělácké" problémy. U dospělých hledejte povzbuzení, ocenění, náklonnost a je-li to možné, hledejte i uspokojivý partnerský vztah. Je-li váš partnerský vztah špatný, ale ne beznadějný, pěstujte jej, rozvíjejte jej, snažte se najít si k druhému opět cestu, sblížit se s ním, trávit s ním společně čas, získat společné zážitky, rozvíjet porozumění. Myslete na to, že dítě je jen návštěvníkem ve vašem životě, který jednou odejde a bude si žít podle svého, a je pro něj nesmírně důležité, abyste podporovali jeho samostatnost, vlastní názory, jeho vztahy s dalšími lidmi, i jeho sebevědomí a schopnost řešit problémy, aby v dospělosti v tomto světě bylo schopné obstát a unést všechny těžkosti, které život přináší. Milujte jej, ale nespoutávejte jej výčitkami. Uvědomte si, že v době dospívání mu nejvíce pomůžete tím, když budete v jeho životě pomalu ustupovat do pozadí. Když tam budete jako jistota, ke které se může vrátit, bude-li to potřebovat, ale ke které nebude připoutaný neviditelným lanem vynucené povinnosti a výčitek. Buďte tím člověkem v jeho životě, za kterým se rád vrací. Ne tím, za kým se vracet MUSÍ, či od koho nesmí ani odejít.

Jste-li člověkem, kterého si někdo z dospělých k sobě takto nezdravě připoutal, a cítíte, že vás to negativně ovlivnilo, přemýšlejte nad tím. Přiznejte si otevřeně své pocity. Někdy mezi ně může patřit i pocit, že vás vlastně někdo využil či zneužil k uspokojení svých vlastních potřeb. Myslete na to, že máte svůj život a stejně tak, jako všichni ostatní kolem vás, máte právo žit si jej podle sebe. Neznamená to zavrhnout všechny ty, kdo o vás pečovali, přestat si jich všímat, nechat se zaplavit vztekem vůči nim. Ne. Znamená to, že si ujasníte své pocity a že si sami začnete rozhodovat o tom, kolik péče a času chcete komu (či čemu) věnovat a budete se tím řídit. Znamená to, že si uvědomíte, že si své mnohé pocity viny skutečně nezasloužíte a že je zdravé a přirozené, abyste si vytvořili svůj životní prostor, ujasnili si, co chcete a za tím si šli. Budete potřebovat pracovat i s odpuštěním, protože lidé, kteří vás měli rádi, vám (většinou) neublížili úmyslně a vědomě. Budete se potřebovat naučit jít i do konfliktu, pokud budete chtít prosadit něco, co je pro vás skutečně důležité. Nepochopení či nesouhlas okolí znamená, že má okolí jiný názor či jiné potřeby, ne to, že jste špatní. Nebude to snadné, ale když se to naučíte, bude vám odměnou pocit, že pomaličku víc a více žijete sami podle sebe, svých představ a přání.

Myslete na to, prosím, všichni ve vztazích se svými blízkými. Dobrý partnerský vztah je obrovským darem, který můžete dát do života svým dětem. Den co den se na něm totiž nevědomě mohou učit, jak si projevovat náklonnost, jak řešit konflikty, jak vyjednávat, jak přistupovat na kompromis, jak ustupovat i prosazovat to, co je důležité. Budou se učit, jak se společně radovat i snášet bolest a smutek. Nechte děti být dětmi. Je potřeba, aby se s přibývajícím věkem učily poznávat i životní těžkosti, ale nenahrňte na ně toho víc, než jsou schopny unést a věci, které mají řešit dospělí, nechte v dospěláckém světě. Jen tak se vám budou zdravě vyvíjet a jednou budou mít zdravé vztahy k druhým. I k vám.

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková