Etika u psychologů a studentů psychologie

O křižovatkách a hledání nejlepších cest v psychologickém poradenství...

Etika v psychologii - téma nesmírně rozsáhlé, komplikované, nejednoznačné. Jelikož se psychologie řadí mezi tzv. pomáhající profese, očekává se od psychologů jaksi samozřejmě, že se budou rozhodovat a chovat podle určitých etických pravidel. "Psycholog vykonává své povolání ve prospěch jednotlivce a společnosti, v duchu úcty k osobnosti člověka, k životu a zdraví. Své profesní činnosti chápe jako službu" (Českomoravská psychologická společnost, 2011). Na první pohled by měl člověk pocit, že ten, kdo se pro profesi psychologa (lékaře, zdravotníka, záchranáře, hasiče, učitele) rozhodne, snad ani nemůže jednat jinak než eticky. Už samotný fakt, že vznikají různé soubory etických kodexů a pravidel (a to pro tuto chvíli pomineme existenci etických komisí) však dokazuje, že se ani v této oblasti neuplatňují etické principy jaksi "samovolně", že k řešení různých dilemat v oblasti etiky existuje množství rozdílných přístupů a rozhodnutí stát se psychologem samo o sobě nezaručuje ani přirozené morální jednání, ani schopnost rozhodovat se v nejednoznačných situacích tak, aby psycholog dodržoval zákony své země a zároveň hájil zájmy svého klienta, přičemž by neměl pominout ani ochranu své vlastní osoby.

Při studiu materiálů zabývajících se přímo profesní etikou psychologa i dalších pramenů, které s tímto tématem více či méně souvisejí, jsem narážela na mnoho situací, v nichž je psycholog postaven před volbu mezi dvěma cestami, z nichž ani jedna není na první pohled špatná. Často se jedná např. o dilema mezi snahou udržet si získanou důvěru klienta a snahou držet se právních předpisů, které by ve své podstatě měly být právě na etických hodnotách vystavěny. Stejně tak dodržení části etického kodexu, podle nějž psycholog "zachovává v souladu se zákonem povinnou mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl při výkonu svého povolání" (Českomoravská psychologická společnost, 2011) může být kupříkladu při práci školního psychologa v rozporu s jeho přesvědčením, že by zveřejnění části informací (např. sdělení rodičům či kolegům) mohla napomoci k řešení určité situace, týkající se dítěte. Školní psycholog se zde sice může opřít o část etického kodexu, v níž se uvádí, že "jakékoli informace o klientovi smí poskytnout jiným odborníkům - včetně psychologů - pouze se souhlasem klienta" (Českomoravská psychologická společnost, 2011). Otázkou však nadále zůstává, nakolik dokáže klient (v tomto případě třeba dítě) odhadnout dopad sdělených informací na svou situaci a dále pak nakolik je psycholog zodpovědný za rozhodnutí, komu danou informaci podá a jak s ní další osoba naloží.

V průběhu úvah o etických dilematech jsem se ale vzhledem k vlastní profesi učitelky na SŠ, výchovné poradkyně a psycholožky začala stále více zamýšlet nad faktem, nakolik jsou etické kodexy závazné třeba pro studenty psychologie. V případě etického kodexu ČMPS je odpověď jasná. "Tento kodex je soubor pravidel, kterými by se měli od doby uvedení v platnost, tj. od r. 1999, řídit ČMPS a všichni její členové a členky" (Českomoravská psychologická společnost, 2011). Není zde ani zmínka o tom, že by se tímto kodexem měli řídit také studenti. V publikaci "Etika pro evropské psychology", v níž je předložen určitý Metakodex, už je odpověď složitější. Najdeme zde informaci o tom, že ačkoliv je kniha určena "primárně pro psychology vykonávající praxi, měla by rovněž poskytovat podporu těm, kteří se zabývají rozvojem této profese" (Lindsay, Koene, Ovreeide, & Lang, 2010, str. 15). Nicméně i zde se hovoří o etických kodexech členských asociací psychologů, do nichž studenti psychologie zatím prakticky nepatří. Správné bude tudíž zaměřit se v tomto případě na etický kodex studentů psychologie. Zde narazíme na předpisy, které se v mnoha ohledech přibližují kodexu určenému pro psychology. Jedním ze základních pilířů tohoto dokumentu je bod, v němž se uvádí, že: "psychologické služby poskytuje student jen do úrovně svých kompetencí a kvalifikace" (Etický kodex CASP). Výmluva, že se student žádnými principy řídit nemusí, není-li psychologem s ukončeným vzděláním či členem asociace ČASP je proto jednak neetická a jednak výrazně neprofesionální.

Na tomto místě bych ráda nastínila jeden z problémů, s nímž se dle mého názoru studenti psychologie mohou často setkávat. Stejně tak jako má psycholog povinnost upozorňovat své klienty na hranice svých kompetencí - "má působit pouze v té oblasti svého oboru, pro který absolvoval příslušnou přípravu a získal kvalifikaci" (Českomoravská psychologická společnost, 2011), má stejnou povinnost také student tohoto oboru (viz citát v předchozím odstavci). V praxi se ovšem setkáváme často se situací, kdy se lidé obracejí např. již na studenta 1. ročníku psychologie s žádostí o odbornou konzultaci. V mnoha případech je velmi snadné dodržet zásadu kodexu a okolí informovat o úrovni svých znalostí i kompetencí. Existují však také případy, kdy je student nucen rozhodovat se podobně jako jeho vystudovaný kolega.

Představme si kupříkladu následující situaci. Vysokoškolsky vzdělaný pedagog působící na střední škole je v pozici člověka, který má své studenty nejen vzdělávat, ale také vychovávat a poskytovat jim v ideálním případě také patřičnou podporu a zázemí. Vyučuje-li tento pedagog zároveň psychologii (což je s ohledem na státní zkoušku z psychologie konanou na pedagogických fakultách možné), mají studenti tendenci klást mu nejen otázky odborné, týkající se např. psychologické terminologie či různých směrů, ale také otázky zaměřené na posuzování různých typů chování, reakcí v různých situacích atd. Zde je situace ještě poměrně přehledná a profesionální přístup je víceméně jednoznačný. Pedagog je povinen informovat studenty o úrovni svého vzdělání a na případné dotazy odpovídat z pozice "uvažujícího pedagoga", který svým studentům sděluje pouze své postoje, získané informace či zkušenosti. Pokud však půjdeme ještě o krok dále a představíme si navíc tohoto pedagoga také v roli výchovného poradce, celá situace se poněkud komplikuje. Od výchovného poradce se totiž očekává řešení konfliktních situací a pedagogicko-psychologická podpora pro rodiče, učitele i studenty. Hranice mezi kompetencemi výchovného poradce a např. školního psychologa je již velice nejasná. Na rozdíl od ZŠ, kde se na výchovného poradce obracejí často rodiče či kolegové, na SŠ se na něj často obracejí studenti sami. Dle mé vlastní zkušenosti souvisí minimum konzultací přímo s výukou, studijními problémy či poruchami učení. V těchto případech je žádoucí např. spolupráce s PPP. Většinou mají však pubescenti a adolescenti potřebu řešit problémy osobní, rodinnou situaci, vztahové potíže, popř. svou sexuální orientaci či konflikty s vrstevníky. Zde už stojí výše popsaná osoba (potenciální konzultant) před nelehkým rozhodováním. Hlavním kritériem je pro ni jednat ve prospěch jednotlivce. Zjednodušeně řečeno by měla vyhodnotit situaci a zvážit své kompetence. Pokud je popisovaný problém mimo její kompetence, má několik možností. Může se problém navzdory vlastní nekompetentnosti pokusit řešit spolu se studentem, což je neetické. Dále může studenta informovat o tom, že s ním daný problém není schopna řešit a rozloučit se s ním. Ideální možností by mohlo být odeslat studenta k odborníkovi. Představíme-li si však reálnou situaci, v níž může k této konzultaci s odborníkem dojít např. až po uplynutí několika týdnů, což může být velkou nevýhodou, zvláště je-li student např. ubytován na domově mládeže a nemá možnost pohovořit si s rodiči, popř. jsou-li zdrojem jeho problémů právě složité rodinné vztahy či situace na internátě. Dalšími možnostmi by byly telefonické konzultace např. na Lince důvěry (nevýhodou je, že se jedná o placenou službu) či na Lince pro děti, která je bezplatná. Ne všichni studenti jsou však ochotni svěřovat se cizí osobě a řešit svůj problém po telefonu. Odmítnutí konzultace ze strany pedagoga (který je v našem případě zároveň studentem psychologie) tak může mít negativní dopad, podobně jako neodborná konzultace.

Stejně tak jako při řešení mnoha dalších etických dilemat ani zde dle mého názoru neexistuje jednoznačná odpověď na to, co je správné, etické a jak by se měl konzultant zachovat. Jednoznačná je povinnost studenta psychologie znát etický kodex, v co největší možné míře se jím řídit a informovat okolí o vlastních omezených kompetencích. Domnívám se však, že konzultace nad rámec těchto kompetencí může být také etická, nemá-li konzultant z různých důvodů možnost předat studenta odborníkovi, popř. nejedná-li se o příliš závažné téma, přičemž ale považuji za nutné, aby konzultant co nejlépe zvážil své možnosti a informoval studenta o tom, že mu neposkytuje odbornou psychologickou, nýbrž poradenskou, pedagogickou a popř. "lidskou" konzultaci. Zde bych se i jako student opřela o část etického kodexu ČMPS "Psycholog nepoužije nepřiměřených, nerealistických, nadhodnocených příslibů své činnosti nebo jejích výsledků ani směrem ke klientovi, ani v rámci reklamy" (Českomoravská psychologická společnost, 2011).

V případě závažných situací je ale dle mého názoru student psychologie povinen zajistit dle svých možností a schopností bezpečnost člověka, který se na něj obrátil a předat jej do péče odborníka. Dalším řešením, které se v této situaci nabízí, by mohlo být také rozšiřování kvalifikace konzultanta např. v oblasti krizové intervence. Osobně se nedokážu ztotožnit s myšlenkou, že bych v podobné situaci konzultaci jednoduše odmítla. V této souvislosti mě napadá citát V. E. Frankla, kterým bych tuto úvahu ráda uzavřela a který odráží mé vnitřní přesvědčení: "Je to snad jaksi nesvědomité jednat tak nebo onak; nejméně svědomité by však bylo - nejednat vůbec. Člověk, který se nerozhodne vůbec k ničemu, který se vůbec nerozhodne, činí svou nečinností bez nejmenší pochyby nejnesvědomitější rozhodnutí" (Frankl, 2006, str. 168).

Eva Martináková

Online psycholog

www.online-psycholog.com

Bibliografie

Českomoravská psychologická společnost. (2011). Získáno 15. březen 2011, z Etický kodex ČMPS: http:\\cmps.ecn.cz

Etický kodex CASP. (nedatováno). Získáno 16. březen 2011, z https://www.caspos.cz

Frankl, V. E. (2006). Lékařská péče o duši, základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta.

Lindsay, G., Koene, C., Ovreeide, H., & Lang, F. (2010). Etika pro evropské psychology. Praha: Triton.