Hlídejte si své vlastní hranice

Text pro všechny, kteří jsou "příliš hodní"

Vůbec nikam se mi nechtělo, ale nakonec mě přemluvila. Už mě štve, jak si u mě pořád půjčuje peníze. Přijde si, kdy se jí to hodí a chová se u nás jako doma. Pořád za mě něco rozhoduje a řeší, jako bych byla malé děcko. Vždycky musí být po jejím. Hrozně dlouho mluví o sobě. Už mě ubíjí ty jeho stížnosti, všechno musím pořád řešit za něj. Používáte podobné věty? Znáte pocit, že něco pro někoho nechcete udělat, nechcete s ním trávit čas nebo tolik času, jak si on představuje, ale stejně to uděláte? Býváte s lidmi ve chvíli, kdy máte výraznou potřebu uniknout do samoty? Cítíte se provinile, když jste si něco udělali po svém? Máte problém říkat ne?

Často se ve své psychologické praxi setkávám s lidmi, kteří jsou nešťastní a vyčerpaní proto, že mají velkou potřebu vycházet vstříc ostatním, pomáhat, podporovat, dělat to, co se od nich očekává. Často nejde o to, že by tito lidé nevěděli, co by si oni sami přáli, ale o to, že svá přání a své potřeby potlačují. Když pátráme po tom, co je k tomu vede nebo co by se stalo, kdyby se začali chovat jinak, zazní téměř vždy slovo "SOBEC/KÝ". Nechci být sobec. To je nejčastější argument většiny lidí, kteří dlouhodobě potlačují vlastní potřeby ze strachu, aby je okolí kvůli odmítnutí či vlastnímu názoru nezačalo vnímat negativně. Raději být hrozně hodný i za cenu potlačení sebe sama než být sobecký, neochotný a neoblíbený.

Základ této myšlenky je v podstatě dobrý. Člověk je tvor společenský a podmínkou našeho přežití je vzájemná péče jednoho o druhého, spolupráce, souhra, přizpůsobení, kooperace, kompromis. Ano, je potřebné a důležité myslet na druhé, rozvíjet dobré vztahy, pomáhat si navzájem, chránit slabší, starší a osamělé. Ano, je důležité umět odsunout někdy vlastní přání, vlastní potřeby i vlastní prospěch v prospěch celku, rodiny, pracovního kolektivu apod. Ačkoliv by maminka po porodu chtěla hlavně spát, vstává a pečuje o své miminko. Ačkoliv nám v práci někdo není sympatický, je důležité spolupracovat. I když mě bolí nohy, bude fajn, když pustím v dopravním prostředku sednout někoho staršího. Je pravda, že zdůrazňováním individualismu a kladením až příliš velkého důrazu na ničím neomezovaný rozvoj jednotlivce (osobnosti) ztrácíme pomalu řadu důležitých dovedností či hodnot a práva jednotlivce jsou někdy nešťastně stavěna nad práva určité skupiny (např. v paneláku, kde se někdo ve dvě v noci rozhodne poslouchat hlasitou hudbu nebo ve vlaku, kde se parta lidí chce během tříhodinové jízdy dobře pobavit).

Myslet na druhé a brát na ně ohled je správné a je to důležité. Problém nastává tehdy, když to přesáhne určitou míru, když při tom přestáváme myslet na sebe, když sami sebe obviňujeme ze sobectví v situacích, kdy se o slovo hlásí také naše vlastní přání či potřeba. Strach ze sobeckého jednání mají velmi často právě lidé, jimž to hrozí nejméně. Lidé, kteří jsou vstřícnější a ochotnější než ostatní. Lidé, kteří jsou citlivější, empatičtí, naučení se odmalička dělit a chovat tak, aby je okolí chválilo, nebo aby aspoň nebyli terčem kritiky. Jinými slovy: vnímám, že největší obavy ze sobectví mají ti lidé, u nichž něco takového nejméně hrozí. Zatímco lidé kolem si bez výčitek vezmou to, co chtějí a užívají si toho, "hodný" člověk dává a dává a namísto pocitů vlastní radosti a vděčnosti od okolí (kvůli nimž to často nevědomě dělá) si po čase začne všímat vnitřní nespokojenosti, rozmrzelosti a s údivem zjistí, že jeho okolí projevy dobré vůle přijímá se samozřejmostí, nebo se jich dokonce domáhá. Přijde chvilka prozření, kdy si jedinec uvědomí, že se chová jinak, než by chtěl a možná se i zkusí vůči druhým vymezit, něco neudělat, odmítnout a říct svůj názor, což bývá ovšem doprovázeno smíšenými pocity. Na jednu stranu je zde spokojenost, že to konečně dokázal, ale na druhou se začne ozývat ten hluboko ukrytý vnitřní hlas pochybností, jestli to ode mě nebylo sobecké a co si o mě druzí lidé teď myslí. Vystoupit z tohoto koloběhu snahy a vzpoury nebývá snadné, stejně tak jako bývá obtížné přijít na to, kde se ten strach z toho, abych nebyl sobec, vzal a dostat jej do nějakého zdravého prostoru. Velmi často se tím lidé začnou zabývat až tehdy, když jejich vnitřní nespokojenost se sebou i okolím naroste do výrazných rozměrů, když se cítí vyčerpaní, chybí jim radost ze života, obviňují ze svých pocitů ostatní a neví, jak z toho ven.

Jistě, je skutečně sobecké chtít všechno dobré jen pro sebe, prosazovat jen vlastní názory, nutit druhé, aby se nám neustále přizpůsobovali. Je sobecké upřednostňovat jen sebe samého a své potřeby ve vztazích, nedělit se, dožadovat se pomoci od druhých, když ji sami nejsme ochotni poskytnout a je sobecké nutit druhé, aby se nám podřizovali. Předpokládám ovšem (a jsem si tím skoro jistá), že nic toho se netýká těch z vás, kteří jste tento článek dočetli až sem. Pro vás mám povzbuzení. Není sobecké myslet i na sebe, přidat k názorům ostatních vlastní názor, říct otevřeně, že něco nechcete dělat, rozhodovat si o tom, komu věnujete svůj čas a komu ne, odmítnout pomoc člověku, který vaší ochoty zneužívá, zalézt si do klidu, když po něm toužíte a není zrovna bezpodmínečně nutné, abyste byli s druhými. Není sobecké zamyslet se nad vlastními přáními a potřebami, být k sobě laskavý a hájit si vlastní hranice, které vám slouží k tomu, abyste měli dost sil a byli jste zdraví a spokojení.

Učte se postupně snášet chvilkový a trochu nepříjemný pocit, když někomu řeknete "NE". Je to lepší než snášet dlouhodobě silný a špatný pocit z toho, že se "musíte" neustále přizpůsobovat druhým a vlastně vůbec nežijete tak, jak byste chtěli vy sami. Nemusíte. Je to vaše rozhodnutí, které děláte stále znova a znova. Lidé kolem vás budou mít vždycky vědomě či nevědomě tendenci vás někam tlačit, ovlivňovat vás, přizpůsobovat si vás vlastním potřebám a často to nedělají se zlým úmyslem, ale jen proto, že mají jiné potřeby, jiné priority a umí to dát najevo. Často ani netuší, jak vám to může ubližovat, protože svou vnitřní nespokojenost šikovně skrýváte za úsměv a ochotu. Je na vás, abyste si uvědomili, kdo jste, co je pro vás důležité, co chcete a co nechcete a dávali to najevo. Je na vás, abyste si nastavili vlastní hranice a chránili si je. Většině lidí bude stačit jen naznačit, co chcete a co ne a budou to respektovat. Vůči těm vlezlejším a agresivnějším se nebojte být důraznější. Nenechte se zaplavit pocitem bezmoci a vzteku na okolí, které od vás něco očekává. Napřed se naučte respektovat vy sami sebe a uvědomte si své hranice, co chcete a co už ne. Teprve pak to můžete dávat najevo svému okolí, které do vás nevidí. Jste stejně důležití, jako lidé, kteří jsou kolem vás. Nezapomínejte na sebe. Není to sobectví. Je to péče o vaše fyzické i duševní zdraví, o vlastní život, vnitřní pohodu a klid, který je důležitý nejen pro vás, ale i pro vaše nejbližší. A nelekněte se, když se po vašem odmítnutí či vyjádření vaší potřeby bude někdo tvářit překvapeně. Možná na to druzí nebyli zvyklí, možná jim to není vhod, možná se budou pokoušet vás vrátit do pozice "hodného poddajného dobráka". Nevzdávejte to, neobviňujte se, okolí si potřebuje zvyknout stejně tak, jako si potřebujete zvyknout i vy sami na to, že vnitřní hlas hrozící sobectvím rozhodně nemá často pravdu. Zkoušejte to znova a znova. Časem se to naučíte, budete se cítit líp a většina lidí ve vašem okolí se tomu přizpůsobí. 

                                                                                                                                     Mgr. et Mgr. Eva Martináková