Máme doma batole
Co přichází v období od jednoho roku do tří let dítěte
Pokud k tomuto článku usedáte jako rodiče BATOLETE, tj. dítěte mezi prvním a třetím rokem života, pak vám blahopřeji, protože to je období, kdy skutečně můžete ukázat (sami sobě i ostatním), jaký jste rodič, a jak dokážete být se svým potomkem "sehraný" či jaké jste dvě odlišné individuality. Obojí chce dostatek smyslu pro humor. Dostali jste se do období, kdy okolí pravděpodobně nejbedlivěji sleduje všechno, co jako rodiče uděláte, i to, co neuděláte a všechno taky patřičně okomentuje, popř. se alespoň bude nějak (většinou pohoršeně, nesouhlasně či nechápavě) tvářit. Je pravděpodobné, že i vy sami přicházíte pomalu na to, že ačkoliv jste doposud "přesně věděli", jak reagovat na cizí dítě, jak mu odpovídat, jak ho vychovávat, jestli trestat či ne a případně jak, u vlastního dítěte to najednou tak jednoznačné není a nezřídka "tápete" ve vlastních pocitech i nepřeberném množství možných (i dost nemožných) rad od ostatních maminek, různých odborníků, babiček apod. Uvědomte si, že tady obzvláště platí pořekadlo "co člověk, to názor" a utvořte si vlastní.
Zatímco kojence jste si donesli a položili tam, kde jste jej chtěli mít, jedl víceméně tak, jak jste chtěli vy (a každopádně u toho i potom zůstal většinou čistý), oblékli jste ho do toho, co zrovna bylo vyprané nebo co jste si vybrali (a zůstalo to na něm, pokud se nestala nějaká "nehodička"), nepoužíval slovíčka "ne", "sám" ani jekot, doprovázející vzteklé scénky, či houževnatou snahu se zmocnit lžičky, nenutil vás, abyste mu koupili to, co zrovna uviděl, batole už tohle všechno umí. A kdyby jen tohle! Najednou získá díky vývojovému skoku nepřebernou paletu možností i účinných "zbraní" na dospělé. Batole už si totiž začíná uvědomovat, že není součástí své maminky, ale když jde maminka dopředu, může ono jít klidně dozadu a to dokonce s tím efektem, že se maminka otočí a utíká za ním, což je celkem dobrá zábava (pro dítě a přihlížející - maminka se v těchto situacích směje zřídkakdy). Batole postřehne, že dokáže leccos ovlivnit, lecčehos dosáhnout, že může různé věci zkoušet, získávat obdiv a uznání okolí, nebo rozhýbat dospělé ve své blízkosti, jakmile např. vyleze na židličku, míří k vodičce, či dosáhne na hrnek čaje.
Batolecí období je obdobím obrovského rozvoje. Od počátečních nejistých roztomilých krůčků dítě dosáhne fáze, kdy chodí do schodů i ze schodů, běhá, poskakuje, od prvních jednoduchých slov se dostane k větám, zná různé hry, učí se základní dovednosti, jako je poprosit, když něco chce, poděkovat, pozdravit a taky vidí, že některé věci "se můžou" a některé "se nesmí". Pro rodiče i další dospělé, kteří dítě hlídají, jde o náročné období, protože batolata jsou zvídavá, ale nedokážou odhadnout nebezpečí a důsledky toho, co dělají. Z tohoto důvodu je člověk nemůže spustit z očí a musí hodně předvídat, co by se mohlo stát.
Zatímco u kojence je z psychologického hlediska velmi důležité, aby došlo k vytvoření základní důvěry v nejbližší "dospěláky" a svět kolem, u batolete jde hlavně o vytvoření autonomie a nastavení hranic. Dítě přirozeně dozrává k tomu, že si začíná uvědomovat samo sebe, že je samostatnou bytostí, která se může nějak rozhodovat a toto rozhodování má vliv na okolí. Pro dítě musí být např. zajímavým experimentem sledovat chování vlastních "dospěláků" ve chvíli, kdy se začne vztekat. Zatímco například maminka bude bezradná a dítěti ustoupí, popř. zastává názor, že dítě je třeba nechat zcela volně rozvíjet, tatínek může být rázný, babička se může hodně zlobit, strýček se bude pobaveně smát apod. Nechci tím říct, že by dítě cíleně experimentovalo, nebo si uvědomovalo, jak vlastně "testuje" reakce dospělých, ale fakt je ten, že to nevědomě dělá. (Schválně - vzpomenete si, za kým z rodiny jste v dětství šli, když jste chtěli, aby vás někam pustili, něco vám koupili apod.? Měli jste sami "otestované", kdo jak reaguje na vaše požadavky).
Autonomie znamená právě to uvědomování si sebe sama, svých možností, své síly, své vůle, svého "já", k čemuž dochází u staršího batolete. Jde také o to, že se dítě učí velké množství věcí dělat samo a je dobře, že se to učí. Kolem jednoho a půl roku umí část dětí ovládat vědomě své svěrače (vydrží chvilku nečůrat či nekakat a dojít na záchod či nočník, kde je to už "dovoleno"), učí se samo jíst, pít z hrníčku či skleničky, pomáhat s oblékáním či svlékáním apod. Dítě si to potřebuje trénovat, potřebuje to zkoušet, potřebuje se v tom zdokonalovat. Když se mu to čím dál tím lépe daří, zažívá úspěch, radost, přesvědčení o vlastních schopnostech (i když to tak samo neumí nazvat). Pokud dítě stále káráme, napomínáme, omezujeme, trestáme, děláme to "raději za něj", povede to k tomu, že o sobě bude naše dítě pochybovat, nebude si věřit, bude zažívat pocity studu, což může vyústit jednak k jakési "opozici" proti nám, dospělákům, nebo také ke strachu a obavám, zkoušet nové věci, k úzkostnosti, neurotickým projevům (potíže s kakáním, okusování nehtů, obavy z cizích lidí, lpění na přílišné čistotě, vyžadování přesných stereotypů apod.). Podpora snahy a samostatnosti, pochvala, povzbuzení, zatleskání apod. je na místě. To je to, co děťátko pro svůj zdravý rozvoj v tomto období potřebuje. Péči, přiměřené podněty, podporu, porozumění, pochvalu.
Jako všude platí ale i tady ono "všeho s mírou", které často zmiňuji ve svých článcích. Je užitečné podporovat batole v jeho rozvoji, včetně toho, že začíná projevovat výrazněji vlastní názory a vůli. Nicméně je důležité mít na paměti, že batole stojící proti nám není v pravém slova smyslu náš "rovnocenný partner". My jsme ti, kdo mají zkušenosti, měli bychom umět lépe předvídat následky chování dítěte, nebezpečí, důsledky svého vlastního působení na dítě apod. Dítě je potřeba podporovat v jeho objevování a rozvoji, ale je na nás, rodičích, vychovatelích, dospělých, abychom je nechali pohybovat se v bezpečném prostředí a připravili je na to, že není a nebude na světě samo. Z rodiny je postupně budeme "vypouštět" do dalších skupin, mezi vrstevníky, k dalším lidem. A můžeme mu ten "přestup" na další úroveň výrazně zjednodušit, stejně tak, jako mu jej můžeme také zkomplikovat či pěkně "opepřit". Je totiž na nás, abychom dítě naučili kromě toho, že je cenné a my za ním stojíme, také to, že je svět plný dalších lidí a jako lidé se spolu potřebujeme naučit vycházet, domlouvat, řešit rozdílná přání, různé názory či zvyklosti.
Dítě potřebuje, abychom mu nastavili laskavé, ale jasné hranice. Ve všem dobrém tě budu podporovat, ale tady to chování už je "za hranou", toto není pěkné, toto neschvaluji. NEŘÍKAT - nemám tě rád, chováš se hrozně, jsi strašný....!!! To jsou jedovatá slova, kterým ubližujeme vlastnímu dítěti, často doživotně. Ale dítě potřebuje cítit, jaké chování už doma nepodporujeme, co druhého bolí, že nemůžeme mít všechno, že jsou věci, které se nedělají, slova, která se (u nás doma) neříkají, vztekání, které neodměníme tím, co si chce dítě právě vyvzdorovat. Hranice jsou tím, co má dítěti dávat pocit bezpečí. Pomáhá mu orientovat se ve světě. Je to jakási "nálepka" na tom, co jako rodina nechceme, co nepodporujeme, u čeho se nesmějeme. Dítě se učí rychle. Bude nás opakovaně zkoušet, jestli na tom opravdu trváme (že něco nesmí brát, nedostane, nemůže dělat mamince...), ale když uvidí, že ano (ideálně budou stejně reagovat všichni dospěláci), vezme to jako "normu", jako něco, čeho se bude v budoucnosti držet. Hranice jsou tím, čím ukazujete, že vám na vašem dítěti skutečně záleží. Nechat ho "růst jako dříví v lese" je snadnější, alespoň v době, kdy je dítě malé. Vést dítě a laskavě je zastavit tam, kde jej už nechceme mít, je umění. Umění je také být důsledný a vytrvat v tom, co po něm chceme, nebo co nechceme dovolit. Ale pokud to dokážeme, dítě "vklouzne" často do školky či školy hladce, lehce se přizpůsobí tomu, že všechny děti právě něco společně dělají, bude respektovat autoritu paní učitelky a pozitivně to ovlivní i další vývojová období vašeho děťátka.
Autonomie - podpora samostatnosti, osobnosti dítěte, jeho přání, jeho dovedností, jeho učení se novým věcem, objevování a hranice, které ho ochrání před nebezpečím, budou mu ukazovat cestu, co je a co není dobré a pomůžou mu navazovat vstřícné a nesobecké vztahy k dalším lidem, vrstevníkům i autoritám. V rodině si pomáháme, děláme si radost, podporujeme se, ale nebijeme se, neurážíme se, posloucháme rodiče (i když - já vím, ono se to dobře píše...;-) ). Ale jako "základní nastavení" je to dobré. A ještě jednu myšlenku přidám k nastavování hranic. Sleduji dlouhodobě nejen chování rodičů k dětem různého věku, ale i chování dětí vůči rodičům. Všimla jsem si toho, že někteří rodiče, ve snaze mít s dítětem co nejlepší vztah a pokud možno mu nic nezakazovat, sklouznou až do takové situace, že dítě o všem rozhoduje a oni se podřizují. Ptají se dítěte na všechno, omlouvají je, kdykoliv se chová nevhodně a působí až dojmem, že se svého dítěte bojí. Že se obávají toho, aby dítě nerozčílili, aby neudělali něco špatně, aby je náhodou nějak neomezili. Sledovala jsem to nedávno. Rodič, mající obavy ze svého dítěte. V první chvíli mi jej bylo líto. V další chvíli mi začalo být líto toho dítěte. S "krčícím se" a "obávajícím se" rodičem nemůžu jako dítě zažívat pocit, že je můj rodič silný, chytrý, se vším si poradí, všechno zvládne, ochrání mě, popere se za mě, když bude třeba, nic nás neohrozí, protože se u něj můžu schovat. Naopak. Jako dítě cítím, že je slabý, dělá to, co chci já, podřídí se mi, poslouchá mě. A mně tak chybí něco strašně důležitého. JISTOTA, BEZPEČÍ, DŮVĚRA V SILNÉHO RODIČE, který zvládne mě, když se vztekám a nevím si sám se sebou rady, i celý svět, kdyby bylo potřeba. Dítě potřebuje silného rodiče. Jelikož jsme realisti, tak řekněme, že potřebuje mít alespoň POCIT, ŽE MÁ SILNÉHO RODIČE. (I když my - coby rodiče - o tom víme své).
Vzdor se mi sem dnes nevlezl, tak o vzdoru tohoto období třeba zase někdy příště.
Zatím vám přeji hodně humoru, nadhledu, radosti a moudrosti při vedení batolátek. :-)
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
Online psycholog