Když se dieta změní v boj o život...

Přichází to plíživě. Na začátku bývají "nevinné" poznámky rodičů či spolužáků u "baculkách", "tlouštících", "prdelkách", "Otesáncích", časopisy, obaly různých produktů a reklamy plné modelek, které nemají ani gram tuku navíc, problémy v rodině v dětství či dospívání, neshody mezi rodiči, přílišné nároky či autoritářský přístup, sexuální zneužívání, nešťastná láska nebo rozhodnutí začít žít zdravě. Nezřídka se nespokojenost s vlastním tělem projeví velmi nízkým sebevědomím a tendencí k sebeubližování či sebepoškozování. Přichází to plíživě. Mladičká dívka (nebo chlapec) omezí příjem potravy, začíná "jíst zdravě" (nebo tím alespoň argumentuje svému okolí), zkouší "zaručenou" dietu, inspiruje se na Instagramu, Facebooku, webových stránkách plných fotek jídla či částí těla, začíná cvičit...

V první fázi se objeví radost, dobrá nálada, euforie spojená s vyplavováním hormonů "štěstí" do těla při tělesném cvičení, později přijde i úspěch v podobě shozených kil, pochval ze strany okolí a vědomí toho, že ačkoliv dívka nedokáže ovlivnit všechny ty problémy, které ji obklopují v rodině, škole a volném čase, ani se nedokáže vyrovnat s vlastními pocity viny v případě, že byla např. obětí sexuálního obtěžování či zneužívání, cítí, že je jedna oblast, kterou ovlivnit dokáže. Tou je příjem potravy, cvičení a postupné hubnutí.

V tu chvíli ještě netuší nebo si nepřipouští, že se dostává obrazně na jakýsi "tobogán", který vede směrem dolů. Do samoty, smutku, deprese, nepřekonatelné únavy, zimomřivosti, slabých a padajících vlasů, lámajících se nehtů, do hádek s okolím, do lhaní a předstírání, zvracení a pocitů zoufalství. Jednou totiž přijde den, kdy si ona dívka uvědomí, že se jí celý proces vymkl z rukou a že s tím potřebuje něco udělat. Přečte si o tom, že ztráta menstruace, spojená s hladověním, může vést k neplodnosti, cítí, že jí docházejí síly a cítí, že je v tom sama. Je čím dál víc podrážděná a množí se konflikty s okolím. Zkusí se najíst a zjistí, že to nejde. Opakovaně to zkouší a opakovaně cítí, že toho není schopna. V hlavě se jí roztočí kolotoč pocitů, kdy chce žít normálně, ale přitom chce zůstat štíhlá a mít své ne-jezení dále pod kontrolou. Chce být zase jako dřív, ale zároveň se bojí změny. Chce jíst, ale nechce přibrat. Chce se najíst, ale když se nají, cítí se hrozně. Chce být veselá, ale už na to nemá sílu. Chce to s někým probrat, ale nechce si do toho nechat mluvit. Chce, aby jí s tím někdo pomohl, ale zároveň si uvědomuje, že všechno rozhodnutí i cesta "z toho ven" je jen na ní. Vyčítá si, když jí, vyčítá si, když nejí. Přidávají se konflikty s rodiči, množí se "dobré rady" od učitelů či přátel a spolužáků. Kdo to nezažil, nedokáže si to představit. Taková je mentální anorexie.

O poruchách příjmu potravy toho bylo napsáno hodně. Nicméně každý má svůj příběh, své důvody, které jej přivedly na onen zmiňovaný okraj tobogánu a každý svou vlastní cestu, kterou je schopen se dostat ze stavu, v němž se nachází.

Co dělat, když už cítíte, že jste na pokraji svých sil a chcete to změnit, vám poradí odborníci. Psychologové, nutriční terapeuti, psychiatři. Důležité je chtít to změnit, rozhodnout se, začít dělat první kroky. Dnešní text má pro vás malý "dáreček", bonus. Neobsahuje psychologické rady, postupy, návody, ani motivaci jak a proč hledat cestu ven. Dnešní text vychází ze dvou příběhů. První příběh je zatím neveselý a plný negativních pocitů, zmatku, smutku a bezmoci, jak jsem popsala výše. Dívčinka, která proti mně seděla a povídala, skoro celou dobu proplakala, ale chodí si povídat proto, že CHCE ZASE NORMÁLNĚ ŽÍT. Bojí se, že to nedokáže. Proto jsem poprosila dívku z jiného, teď už veselého příběhu, která si tu svou cestičku ven za pomoci a podpory svého okolí našla, aby mi pro první dívenku napsala dopis. Udělala to a dala mi souhlas s jeho zveřejněním, ale nepřeje si uvádět své jméno. Já jsem jí za tento dopis i ochotu podat pomocnou ruku a poslat naději dál nesmírně vděčná a děkuji jí za to. Protože text, uvedený níže, psal člověk, který VÍ, který si tím prošel, který pochyboval a ztrácel se v tom, ale dokázal to. A to je naděje, kterou bych ráda přes tento článek, web, Facebook a další cesty poslala dál. Pokud znáte někoho, kdo se obdobně trápí, řekněte mu, prosím o tomto dopisu. Protože takový člověk nejvíc potřebuje naději a povzbuzení.

DOPIS TOBĚ...

Neboj se, jde to zvládnout a ty to určitě zvládneš. Taky jsem si to zažila. Nevěřila jsem tomu, že se z toho dá vůbec dostat. Měla jsem pocit, že je to začarovaný kruh, ze kterého nevede cesta ven. Ale ona vede. Dokonce dvě. Je jen na tobě, kterou si vybereš. Jedna říká "ne" životu. Ta se může zdát jednodušší, ale opravdu není. Není zde totiž konec. Ta druhá říká "ano" životu. Je komplikovanější, je těžší, ale má krásný, šťastný konec. A jak tedy začít, pokud se rozhodneš říct životu ANO?

Zapomeň na všechny ty informace, které ses v průběhu tohoto času naučila o tom, jak by ses měla stravovat: kolik co má kalorií, kolik bys jich měla sníst za den, co je zdravé/nezdravé jídlo, kolik potraviny obsahují tuků, sacharidů atd. Ano, taky jsem v tom byla celkem znalec. Ale uvidíš, postupem času zjistíš, že jsou to žvásty, které tě jen zbytečně brzdí.

Pro tebe je teď důležité začít opravdu pravidelně jíst. Mám na mysli velká snídaně, velká svačina, velký oběd, velká svačina, velká večeře a další velká svačina. To vypadá strašidelně, co? Ale ono to má celkem logické odůvodnění. Uvědom si, kolik jídla potřebuje tělo, jen aby fungovaly základní funkce (dýchání, tlukot srdce), ty do toho ale ještě třeba chodíš do školy/ do práce, učíš se - to je další velká spotřeba. A teď si uvědom, v jakém je tvé tělo deficitu. V této fázi opravdu reálně potřebuješ tak 2x-3x více než lidé, kteří jsou zdraví (což znamená - s nikým se neporovnávej!).

Taky počítej s tím, že jakmile začneš jíst, budeš mít neustále hlad. Ale to jen tvoje tělo konečně volá po tom, co potřebuje. Je to normální, tvé tělo se léčí. Jen pro příklad, zvládla jsem sníst čtyřchodový oběd, kdy všichni okolo mě praskali ještě do večera, ale já už jsem si hodinu na to mazala chleba. Časem se to stabilizuje, ale chce to trpělivost. Hlavně tedy - pravidelnost! Jíst 6x a víckrát za den. Ano, klidně i těsně před spaním, tvoje tělo se přes noc regeneruje. Nelekni se, když se někdy v noci probudíš hlady i poté, co jsi pořádně večeřela a měla i "sváču" před spaním. Taky se mi to párkrát stalo. Tak pěkné vylez z postele, něco si dej a jdi dál spát.

Hodně pomáhá představa, že máš v sobě oheň (metabolismus), který udržuješ právě tím, že do něho "přikládáš jídlo". Pokud jíš pravidelně a dobré porce, oheň stále hoří a nikdy nezhasne. Nastartuješ si tím opravdu dobrý a rychlý metabolismus.

A určitě se nelekni, toho, že budeš mít ze začátku nafouklé bříško. Je to naprosto normální, časem to přejde (tím, že budeš pořád pravidelně jíst). Musí se znovu naučit s tím jídlem pracovat, stejně jako ty.

Důležité je také nezakazovat si žádný druh potravin. Neomezovat se žádnými pravidly, která sis vytvořila. Nic si nezakazuj. Jez to, na co máš opravdu chuť a ne to, co bys jíst ,,měla".

V době kdy se tvé tělo bude regenerovat, určitě doporučuji přestat s jakýmkoliv výrazným cvičením. Tělo potřebuje odpočinek. Budeš možná i pozorovat, že jsi i více unavená. To všechno k tomu patří.

Velmi důležité je ale - PŘESTAT SE VÁŽIT. Jak dnes přijdeš domů, vezmi váhu a hoď ji do nejbližší popelnice. Váha je jenom číslo, přece si tímto číslem nenecháš diktovat život.

Také doporučuji, přestat sledovat jakékoliv ,,healthy a fitness" instagramy a Facebooky, kde holky fotí a ukazují, kolik toho sní a jak cvičí. Spíš si na instagramu najdi profily s pozitivními citáty, anebo třeba také holky, které si anorexií prošly a teď dávají rady jak na to (@nourishandeat, @m0renita, @theashleygraham, @thegoodquote, @positivebodyimage).

Dále jsem velmi ráda praktikovala cvičení, které se dá nazvat "používání smyslů". Pokaždé, když se přistihneš při tom, že až moc přemýšlíš a nevěnuješ pozornost tomu, co se děje okolo tebe, začni své okolí vnímat pomocí tvých smyslů. Co slyšíš? Zpívají ptáci? Co vidíš? Co cítíš? Zprvu se to bude zdát jako velmi obtížné, ale časem se tomu naučíš a budeš to schopna praktikovat kdekoliv a kdykoliv. A když budeš mít chvilku času, zajdi si třeba na procházku do parku, do lesa a vnímej pomocí tvých smyslů všechnu tu krásu okolo. Pomáhá to jak na to, aby byl člověk v přítomném okamžiku, ale taky to odvede pozornost od nutkavých a negativních myšlenek.

A dál doporučuju psát, psát, psát... Skoč si do papírnictví a kup si nějaký krásný deníček. A piš ovšem. Piš o tom, co se ti honí hlavou, piš o tom, čeho se bojíš... Také si piš se svým tělem. Piš mu dopisy, klidně každé ráno, každý večer to samé. Najdi si afirmace, které ti sedí. Moje tělo je můj domov. Moje tělo je můj kamarád. Moje tělo je neuvěřitelný dar a zázrak! Jsem vděčná za své tělo, díky kterému můžu žít. Navazuj s ním kontakt. Pěkně k němu mluv, třeba se mu omluv. Super je si také sepsat všechny části těla a napsat si k nim, proč si za ně vděčná. Tak třeba. Jsem velmi vděčná za své uši, jelikož díky nim můžu poslouchat hudbu. Jsem velmi vděčná za své oči, jelikož díky nim mužů sledovat seriály a filmy. Jsem velmi vděčná za své nohy, protože díky nim mužů tančit na diskotéce. Jsem velmi vděčná za své bříško, jelikož motýlci v břiše jsou prostě nejlepší pocit. A když už budeš v tom papírnictví, kup si i barevné lepící papírky. Pak je popiš různými pozitivními afirmacemi. Přijímám sebe přesně takovou, jaká jsem. Mé tělo si zaslouží plno lásky. A plno dalších. Papírky pak nalep do koupelny na zrcadlo, do pokojíčku na postel, všude kde budeš moci.

A pak to vezmi ještě přes drogerii a kup si nějaký voňavý krém na tělo. Po každé sprše si poté můžeš natírat tělo a používat přitom různé pozitivní afirmace. To pomůže k tomu, aby ses dostala s tělem znovu do kontaktu.

Dobré je také umět argumentovat sama sobě. Jakmile tě začnou napadat nějaké negativní myšlenky řekni si: ,,Chovala bych se takto ke své kamarádce nebo třeba k malému dítěti? Zakazovala bych jim se najíst? Nadávala bych jim? No samozřejmě že ne, tak proč bych to měla dělat sobě?"

S čím musíš ale počítat je, že přibereš. Ale neboj. Teď to může znít trochu hororově, ale přitom je to přesný opak. Přestane ti být neustále zima, vlasy ti budou znovu zářit, budeš mít spoustu energie, ale hlavně začneš znovu žít. Nestane se to bohužel přes noc, nejspíš ani ne během měsíce. Nebudu ti tvrdit, že nebudou dny, kdy se nejspíš budeš cítit jako hrošík (prosím, myšlenkám typu, že jsi tlustá, NEVĚŘ! Opravdu nejsi! Jsi krásná, tvé tělo je úžasné) a budeš to chtít všechno vzdát. Pak se do toho ale vmísí dny, které si užiješ se svými kamarády. A tyhle pěkné dny začnou převažovat, až jednou ty uplakané úplně vymizí. Chce to pořádnou trpělivost, pracovitost a odhodlanost, ale věř mi. Všechny ty proplakané chvíle budou stát za to. Až se na sebe jednou podíváš do zrcadla a uvědomíš si, že tvé tělo je úžasné, že ho miluješ přesně takové jaké je a jsi za něj nehorázně vděčná. Tahle to dopadne, když se rozhodneš říct životu ANO. Zvládla jsem to já, zvládneš to i ty.

(V textu byla pouze drobně upravena některá slova, především překlepy. Autorce ještě jednou děkuji za vstřícnost, ochotu, čas a hlavně naději!)

Můj dodatek - nebojte se obrátit na odborníka, nezůstávejte se svým problémem či s problémem své dcery (syna) sami.

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková                                                                                                                      Online psycholog