O dětech bez domova
aneb o bolesti dětí, které mají tolik "domovů", že si mohou vybírat...
Zvykli jsme si na to, že se v dnešní době velká část manželství rozpadá, stejně tak, jako se rozchází velké množství dlouhodobých partnerů, kterým se narodily společné děti. Často k tomu vedou jednoho nebo oba rodiče dlouhodobé a závažné problémy a v mnoha případech tak partneři ukončují období vzájemného urážení, nepochopení, trápení, lhostejnosti či podvádění. Rozcházející se partneři nebývají samozřejmě jedinými osobami, které se s touto situací jsou nuceny vyrovnat, a to jak citově, tak také prakticky. Často se bouřlivě a bolestně řeší bydlení, dělení majetku, finance, ale také další kontakty s dětmi, jejich výchova, podpora a možnost trávit s nimi čas. Stále častěji se rodiče rozhodují pro tzv. střídavou péči, neboli pro model, kdy děti v předem dohodnutých termínech přecházejí od jednoho rodiče k druhému. Jako psychologa se mě lidé často ptají, jestli je to ideální řešení. Na tuto otázku nelze odpovědět "ANO". Protože ideální je samozřejmě to, když dítě může vyrůstat ve svém domově, s oběma rodiči, které má rádo, v klidu, pohodě, za občasných "bouřek" či nedorozumění, které se ale přeženou, vyřeší, uklidní, odpustí. V rodině, do které přirozeně patří, v místě, kde se cítí skutečně DOMA. Ale co když to opravdu nejde?
Pak je střídavá péče jednou z možností, jak umožnit dítěti kontakt s oběma rodiči. Setkávám se s páry, které si dokáží vycházet vstříc, které jsou ochotny a schopny se dohodnout, které dají svým dětem určitý čas na "vstřebání" nové situace, naslouchají tomu, co si děti přejí, jsou ochotny "potlačit vlastní právo" na čas strávený s dítětem a respektovat situace, kdy se tomu dítě (krátkodobě) vyhýbá. Setkávám se s páry, kdy jsou rodiče tolerantní a vnímaví k tomu, co je nejlepší pro dítě, a to s ohledem na jeho věk či okolnosti rozchodu.
Velmi často bývá ale období po rozvodu a rozchodu velmi bolestné pro všechny zúčastněné. Časté jsou prožitky zoufalství, bezmoci, zklamání, obrovské bolesti, beznaděje, samoty, nepochopení, selhání, ale i vzteku, nenávisti, pohrdání či odporu. U dětí se často jedná o pocit ztráty jistoty, zázemí, o zmatek, obavy, jestli k rozvodu nějak nepřispěly, trápí se otázkami, který z rodičů má pravdu, kdo je oběť a kdo za to může a často se ptají, co teď s nimi bude dál. V některých případech jsou děti rády, že končí období hádek, někdy i bití či vyhrožování, opileckých scén či pláče a křiku, ale obavy z toho, co a jak bude dál, bývají přítomny i v těchto případech. Naschvály ze strany jednoho či obou rodičů, neochota domlouvat se, pomlouvání druhého partnera a trvání na rodičovských právech bývají k vidění často.
Při střídavé péči by se dalo říct, že má dítě najednou dva domovy. Je tomu ale skutečně tak? Jsou-li rodiče rozumní a mají své dítě opravdu rádi, podaří se často vybudovat dítěti takové zázemí na dvou místech, že se tam cítí dobře, že přesouvání od maminky k tatínkovi a obráceně nevnímá jako problém, že si zvykne a stane se to součástí jeho života. To, jestli se to podaří, závisí na mnoha okolnostech. Na chování rodičů, jejich schopnosti a ochotě se dohodnout ve věcech, týkajících se dítěte, na dítěti samotném, jeho temperamentu a vlastnostech, na nových partnerech rodičů, prarodičích, vlastních i nevlastních sourozencích apod. Někdy tento model funguje dobře, někdy s většími či menšími obtížemi. Jsou situace, kdy by dítě rádo bylo v jednom svém domově, na jednom místě s jedním s rodičů a znám případy, kdy to rodiče dítěti po nějaké době umožnili.
Existuje ale ještě jeden "model" péče, který nikdo nezmiňuje, nepopisuje, protože je neoficiální, zdánlivě dobrý a funkční, ale ve skutečnosti velmi smutný a zraňující pro dítě. Někdy dochází k rozchodu rodičů v době, kdy jejich potomek končí základní školu. Stává se, že v té době dítě odchází na školu, která je vzdálená od domova někdy desítky, ale někdy i stovky kilometrů. Dítě tak pomyslně získává "třetí domov", Domov mládeže, ve skutečnosti ovšem ztrácí jakýkoliv domov. Žijí mezi námi děti, či mladí lidé, kteří odcházejí z domova tzv. "na intr", často velmi daleko od domova. U těchto dětí se už předem předpokládá, že budou jezdit domů jen o víkendech, ale spíše po 2 -3 týdnech či po měsíci. Ale - kam domů? Kde mají vlastně domov?
V domově mládeže tráví téměř celý měsíc, rozhodně nejvíce času. Ale je to domov? Nechybí tady něco či někdo? Je to to místo, které si představíme, když nám slovo DOMOV někdo řekne? Je to to místečko s dalšími dvěma lidmi v jednom pokoji? Ty večeře a snídaně v jídelně, ta paní vychovatelka, když je člověku smutno, dostane špatnou známku, má teplotu nebo mu není dobře? Je domovem to místo, kde žije maminka (nezřídka odstěhovaná z původního domova) a kam se dítě dostane při "střídavé péči" (v tomto případě střídavých návštěvách svých rodičů) třeba 1x za dva měsíce? Nebo je domov u tatínka, v jeho novém bytě, často s jeho novou rodinou? Jezdí dítě domů, nebo jezdí na návštěvy? A co když nejezdí skoro vůbec? Co když neví, kam jet? Co když se v tom termínu, kdy chce odjet, zrovna nikomu moc "nehodí" do programu? Tyto děti trpí pocitem, že nejsou vítány, že vlastně nikam nepatří, že nezapadají do rodin svých rodičů, zvláště tehdy, když se u nich objevuje problémové chování, či nejsou zrovna moc komunikativní.
Takové děti existují, takové děti znám, s takovými dětmi mluvím. A v těch chvílích si uvědomuji, že sebelepší psycholog, vychovatel, učitel, kamarád či výchovný poradce není schopen naplnit ty potřeby, jejichž naplnění hledá dítě u svých rodičů. Někdy dost zoufale, někdy marně, vždycky ovšem s hlubokým vnitřním smutkem. Dítě bez domova nemusí být oficiálním sirotkem. Děti bez domova máme mezi sebou. Naštěstí jich není moc, ale jsou. Mysleme jako rodiče na to, že naše děti domov potřebují. Mnohem důležitější, než jeho vybavení a umístění je to, aby se tam cítily s námi co nejlíp. Aby věděly, že jsou tam vítané, že tam patří, že tam mají své místo, že nás těší je tam mít. To je totiž to, co dělá domov domovem. Pro naše děti, i pro nás.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
Online psycholog
Facebook: Online psycholog