O našich kořenech, rodině a minulosti

Naše minulost je součástí nás samých, našich životů i životů našich potomků...

To, že tady v tuto chvíli sedíme či stojíme, je dáno tím, že jsme měli předky. Samotné naše bytí by bez rodičů, prarodičů, praprarodičů a dalších příbuzných, kteří zde byli před námi, nebylo možné. Byli tady, prožili své životy, unesli své žaly, radovali se, hádali se, usmiřovali se, pracovali a budovali, hladověli, báli se, pomáhali si navzájem či brali ostatním a už tady nejsou. Kolo života se pootočilo a jejich životy se ztrácejí někde v mlze. Je až s podivem, jak málo toho o nich vlastně víme. Vděčíme jim za něco? Ano, minimálně za to, že tady můžeme být, za příjmení, které kdysi v minulosti nějak vzniklo a doputovalo různě zkomoleně až k nám, často i za výrazný rys, který se dědí z generace na generaci, a který k nám doputoval v genech.

O tom, jak nás ovlivnili dávnější předkové, můžeme dnes jen spekulovat, utvářet si vlastní domněnky, vytvářet si nejasné představy na základě toho, co se nám po nich dochovalo. Když pomineme širší souvislosti, byli těmi nejvýraznějšími lidmi, kteří ovlivnili to, jací dnes jsme, naši rodiče a prarodiče, naši sourozenci a do určité míry také naše širší rodina v podobě různých tetiček, strýčků, bratranců, sestřenic, švagrových, švagrů apod. Na ty si pamatujeme, mnozí z nich žijí a jsme s nimi v kontaktu, mnozí nás ovlivňovali od raného dětství a na setkání či život s nimi si neseme nejednu vzpomínku.

Ať už jsou naše vzpomínky na dětství krásné či zraňující, patří k nám. Ovlivnily to, jací dnes jsme, jak přemýšlíme, jak si sami sebe vážíme, jak přistupujeme k druhým lidem, čemu věříme, na co spoléháme, z čeho máme strach, jak se cítíme, jak řešíme konflikty nebo jak od nich utíkáme. Naše dětství, dospívání, mládí a všechno to, co se v naší minulosti událo, tvoří naše kořeny. Naše minulost je tím, z čeho jsme vyšli, z čeho náš pomyslný "strom života" vzešel, co jej drží v zemi. Možná jsou naše kořeny pevné, hluboké, napomáhají naší stabilitě, drží nás v lecjaké životní bouři pevně na místě. Možná jsou nezdravé, slabé, těsně pod povrchem země a bojíme se na ně spolehnout. Možná jsme si prožili životní situaci, ve které nás neudržely. Z kořenů našeho dětství proudily živiny vzhůru do kmene a do větví. Naše kořeny ovlivnily to, jak jsme se rozvíjeli. Ovlivnily vlastnosti, které máme. To jací jsme dnes, je do značné míry ovlivněno naší minulostí.

Ať už bylo naše dětství krásné, či smutné, patří minulosti. Minulost se nedá změnit. Můžeme si začít něco nalhávat, můžeme si ji různě přibarvovat, některé věci zapomínáme, některým dovolujeme, aby nás zraňovaly dodnes. Uzdravující pro nás je, když se za svou minulostí, dětstvím a dospíváním, dokážeme ohlédnout jako za něčím, co bylo. Když ji přijmeme takovou, jaká byla, jakou si ji pamatujeme. Když si uvědomíme, že naše dnešní pocity a naše typické vlastnosti s ní souvisí. Když se pokusíme uzavřít to, co si s sebou stále vlečeme jako břemeno, když se se svou minulostí přestaneme "rvát" a přijmeme to, že byla, jaká byla a na nás je teď, jak se bude náš strom vyvíjet dál. Svých kořenů se nemůžeme zbavit, protože daly našemu stromu život, ale můžeme zapouštět nové, další, zdravé, hlubší. Svou minulost potřebujeme přijmout, ale nemůžeme v ní zůstat.

Náš život nejsou jen naše kořeny. Je to i kmen, to, jací jsme, naše vlastnosti, myšlenky, pocity, strachy i naděje, naše píle či lenost, naše otevřenost či tichost, naše radost i hloubavost, vtipnost i rozvážnost. Náš život jsou i naše větve, cíle, které máme, věci, o které se pokoušíme, vztahy, které budujeme, snahy, které vyvíjíme, smysl života, který se snažíme naplňovat. Koruna našeho stromu života může vypadat různě. Může být košatá, plná větví a větviček, tak jako náš život může být plný nápadů a věcí, kterým se věnujeme. Nebo může mít pár silnějších větví, takže vypadá méně bohatě, ale ty větve můžou být o to pevnější. Kořeny jsou minulostí, kmen je podstatou našeho já a větve jsou tím, co budujeme a o co usilujeme my sami. Mohou být plné lístků i plodů pro druhé, mohou být plné kvítků, které voní nebo potěší, když se na ně někdo podívá. Mohou být holé, protože si právě procházíme obdobím klidu, odpočinku, smutku a nabírání nových sil. Je to v pořádku. Není potřeba se stále někam hnát, není potřeba stále pracovat na sebe-rozvoji a stále jen bujet, pučet a dosahovat dál a dál. Je čas hledat nové cesty, jít za svými sny, ale je čas i odpočívat, jen tak být, zklidnit se.

Chce-li člověk žít, nemůže odsekat své vlastní kořeny. Patří k nám, je třeba je přijmout, uvědomit si, že mají vliv na to, jací jsme, jaký je náš kmen, jaké jsou naše vlastnosti. To, jaké budou naše větve, koruna našeho vlastního stromu života, závisí do značné míry na nás samotných. Jsme-li jabloň, máme-li kořeny a kmen jabloně, nesnažme se za každou cenu nést stejné plody, jako třešeň vedle nás. Buďme sví. Nezůstaňme jen ve své minulosti, pojďme dál, ale ne křečovitě, ne "na sílu", ale podle toho, jak to sami cítíme. A když se naše větve začnou pomalu sklánět k zemi únavou a stářím, nelámejme sami sebe tím, že se je budeme snažit rovnat vzhůru. Uvědomujme si, že i to je přirozené a patří to ke koloběhu života a přijměme to. Bude nám líp.

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková