O osobních hranicích

Řada lidí má potíže v nastavování svých osobních hranic a určité zdravé "rovnováhy" v partnerském vztahu. Už v dětství mnozí z nás slýchávali, že mají dát přednost druhým lidem, mají poslouchat, nemají se vztekat, mají vše půjčovat a o vše se dělit, popř. jim bylo sdělováno, že jejich názor je dětinský či hloupý, že se nemají cítit tak, jak se cítí, ale měli by se cítit jinak, že nemají být ufňukaní (tj. projevovat slabost), ale měli by pokud možno vše zvládat a víc se snažit. K tomu se nezřídka přidal či přidává požadavek na to, aby jedinec hodně dbal na to, co si o něm myslí ostatní a v ideálním případě se choval tak, aby si získal uznání a souhlas lidí kolem sebe. 

V dospělém věku se pak často setkávám s lidmi, kteří se trápí tím, že jsou vnitřně nespokojení, kteří si sami se sebou nevědí rady, neumí nebo se bojí pojmenovat své vlastní emoce, dát najevo svá přání a své potřeby a skoro vždycky to zdůvodňují obavou, aby se nechovali sobecky. Chytili se do "pasti" požadavku, aby potlačili sami sebe, svou přirozenost, své touhy, své pocity a přizpůsobili se někomu jinému. Nezřídka jsou tito lidé ve vztahu s člověkem, který si za svým jde a tuto nadměrnou přizpůsobivost a ochotu (často nevědomě) využívá. Problém je na obou stranách. Jak u toho, kdo využívá slabosti druhého, tak i u partnera, kterému toto "rozložení sil" připadá v pořádku a dokáže v něm být dokonce určitý čas spokojený, jelikož si neumí představit, že by zdravý vztah mohl vypadat jinak. 

Vnitřní nespokojenost se projeví často až po delší době, ale i tak ještě dlouho trvá, než bývá zmanipulovaný člověk schopný vidět a přijmout fakt, že sám ze sebe dává víc, než je zdrávo a než skutečně chce, že sám sebe vidí očima svého partnera a taky sám sebe hodnotí tak, jak to od partnera převzal. Je-li partner podrážděný či nespokojený, cítí často pocity viny a jeho sebehodnocení klesá, je-li partner spokojený, pocit jeho vlastní hodnoty mírně stoupne. Nastavit si zdravé hranice a myslet vyváženě jak na vlastní spokojenost a vlastní potřeby, tak také na to, co potřebují mí blízcí, není vůbec snadné. Pocit, že myslet na sebe a něco chtít a také si to prosadit je sobecké, je v mnohých lidech zakořeněný hodně, opravdu hodně hluboko. 

Oproti skromnosti, kdy si člověk je vědom své vlastní hodnoty a vědomě se rozhodne dát přednost druhému člověku a ustoupit do pozadí, něčeho se vzdát či počkat, je přesvědčení, že sám sebe musím potlačit, aby mě druzí lidé měli rádi, nevyzrálostí, která nám může komplikovat život a držet nás v nezdravě nastavených vztazích. Cesta ven z toho není ani rychlá ani snadná, ale naštěstí existuje. Začíná u otázky - JAK SE CÍTÍM VE SVÝCH VZTAZÍCH? RESPEKTUJI LIDI KOLEM SEBE A RESPEKTUJÍ ONI MĚ? Hodně štěstí při hledání odpovědí.