O životním stereotypu a o tom, proč jej nabourávat

"Někteří lidé se tak bojí, aby neudělali nějakou chybu, že ani nezačnou žít". 

(Parafráze citátu od Henry Van Dyke)

Je parádní mít cíl a jít si za ním. Promyslet si, čeho bychom chtěli dosáhnout, rozhodnout se a vyrazit. Pokud možno kratší a jednodušší cestou, ale když to nejde, přijde nám vhod i vytrvalost, nezdolnost a schopnost překonávat překážky. Zjistila jsem ale, že neméně cenná je i schopnost se na cestě k vytýčenému cíli či cílům zastavit, sednout si, na chvíli odbočit. Zjistila jsem, že to nemusí být ztráta času. Občas totiž už poněkud stereotypně "šlapeme", nehledíme doleva ani doprava, máme uvnitř pocit, že přesně víme, co chceme a co "zásadně neděláme" a dělat nebudeme. Často pak jedeme v zajetých kolejích a ztrácíme radost jak z toho, čemu se věnujeme a za čím si jdeme, tak také z každého dne. Ze života. Z lidí kolem, z toho, co nás obklopuje, ze setkání, na které nemáme moc času. Objevuje se únavný stereotyp a někdy také zjištění, že se vlastně ani moc kupředu nesuneme. Ptáme se sami sebe, jestli má smysl to, co děláme, jaký smysl má náš život, kam se ztratila radost a nadšení.

A tady je právě na místě se zastavit. Obrazně, i reálně. Zhluboka se nadechnout, zamyslet se nad tím, jak se cítím. Jaké pocity převládají? Cítím často radost, nadšení, touhu? Cítím únavu, nechuť, pochybuji sám o sobě, druhých i smyslu toho, co dělám? Jak se cítí lidé kolem mě, v mé blízkosti? Jaké mám vlastně cíle? Chci jich skutečně dosáhnout já, nebo je to spíše očekávání mého okolí? Jsou opravdu reálné, nebo se ženu za něčím, čeho nikdy dosáhnout nemůžu? Nemám nějaké skryté přání, které si netroufnu uskutečnit (a často ani vyslovit nahlas nebo přiznat sám sobě) s ohledem na druhé lidi, nebo proto, že sám o sobě pochybuji? Netvrdím o něčem, že mi to vyhovuje, i když tomu tak ve skutečnosti není? Neříkám náhodou, že mi něco vadí, ale ve skutečnosti ani nechci, aby to bylo jiné? Já jsem třeba roky tvrdila, že mi vadí, když jdu na túře poslední, protože mám pocit, že musím stále někoho dohánět. Včera jsem tuto větu zopakovala (asi po sté) svému muži a ten se rozhodl jít na skialpech za mnou. A ejhle, zjistila jsem, že se necítím dobře, měla jsem pocit, že jej vlastně zdržuji, protože na sněžnicích, které jsem měla já, žádný kopeček nesjedete, zatímco na lyžích, které měl on, by to šlo. I přes jeho námitky (chtěl mi udělat radost a jít za mnou a se mnou) jsem jej poslala dopředu. A hlavou mi bleskla myšlenka, že leccos tvrdím proto, že jsem si na to prostě už zvykla. Leccos z toho, co považuji za zažité nebo naopak nemožné, je možná úplně jinak. Jinými slovy - je třeba přehodnotit jak to, o čem tvrdím, že to chci, tak i to, co vytrvale odmítám.

Občas v našem životě nastane čas na změnu. Ta změna může být malá, ale přesto zásadní. Někdy stačí jen "vystoupit z vlastní komfortní zóny", udělat to, na co mám zrovna chuť, bez ohledu na to, co si o tom myslí druzí lidé. Udělat něco neobvyklého, bláznivého, spontánního, něco, co nikdy neděláme, něco, co jsme dělali třeba jako děti. Udělat opak toho, co je logické, známé, vyzkoušené.Někdy se vyplatí vypsat si na papír všechna naše "MUSÍM..." (např. chodit do práce, kterou dělám, setkávat se s nějakým člověkem, snažit se o...) a pak si otevřeně a poctivě u každé položky odpovědět, jestli je to něco, co vlastně vnitřně dělat CHCI, nebo něco, co opravdu NECHCI. Pokud to alespoň trochu jde (a budete se divit, ale ono to většinou skutečně jde, když se přestaneme vymlouvat), bývá dobré přestat s tím, co opravdu dělat nechceme. Obrovsky se nám uleví. Je třeba jen zahnat obavy z toho, co bude, když s tím přestaneme nebo uděláme změnu a prostě udělat ten krok.

Pomůže nám i to, když se zamyslíme nad tím, proč říkáme, že některé věci "nejíme, nikdy neděláme...". Někteří z nás nelyžují, někteří neplavou, někteří nejedí to či ono, někteří si nedopřejí hodinku denně pro sebe, někteří nemají čas na dovolenou, někteří nechválí vlastní děti, někteří nikam nejdou, aby doma nebylo dusno, někteří nemůžou mít doma ani malý nepořádek, neusnou bez toho, že by uvařili teplou večeři. Máme to tak "zažité", že už nad tím ani nepřemýšlíme. Jedeme ve vyjetých kolejích a divíme, se, že se nám z života vytrácí radost, že nám docházejí síly. Když nám druzí řeknou, ať něco zkusíme, rovnou to odmítneme.

Každý jsme v jiné části své cesty. Někdo z nás si uvědomuje svůj cíl (či cíle), někdo by měl problém formulovat, o co vlastně usiluje, někdo se ani nechce dívat kupředu, protože se cítí zavalený každodenními povinnostmi.

Možná jsi právě vyrazil a přesně víš, co chceš, co ne a proč. Možná už šlapeš životem nějakou chvíli a začínáš cítit nespokojenost, ale nechceš nic změnit. Možná čteš tyto řádky a říkáš si, že to je přesně to, co podvědomě tušíš. Že jsi to ty, u koho nastal čas na nějakou změnu. Ať jsme na svých cestách kdekoliv, nebojme se občas odběhnout z cesty k cíli někam jinam, udělat něco bláznivého, splnit si jiný sen, lehnout si do sněhu a udělat "andělíčka", od srdce se zasmát něčemu bláznivému a ani ne moc inteligentnímu, utratit peníze za něco jen tak pro radost, zkusit něco, co jsme doposud zkoušet odmítali. Není jisté, že ke svému cíli dojdeme, proto nežijme jen povinnostmi a myšlenkami na něj. Užívejme si toho, co děláme právě teď a vnímejme, co bychom právě teď udělali rádi. Nebojme se toho, co našim nápadům řeknou druzí lidé. Nenechme se domněnkami o tom, co si o nás budou myslet, zastavit. Nevytvářejme si domněnky. Žijme svůj život a užívejme si každodenních radostí, které nám přináší.

Pokud máte pocit, že nastal čas něco udělat jinak, udělejte to. Nebojte se žít svůj život.

                                                                                                            Mgr. et Mgr. Eva Martináková