Partnerská krize jako šance
Pokud vám to ve vztahu teď zrovna moc neklape, nastal možná čas něco změnit...
Přiznám se, že k psaní tohoto článku přistupuju obzvlášť opatrně a s jakousi vnitřní pokorou. Krize ve vztahu je něčím, co zákonitě přichází v různých formách a různé míře a ne vždy končí tím, že ji úspěšně zvládneme. Dokážu se vcítit do toho, že člověk, který právě řeší krizi v partnerském vztahu, je nešťastný a smutný a poslední o co stojí, jsou laciné optimistické řeči (myslím, že mnoho z vás by tady použilo slovo "kecy"). Někdy jsou příčiny krize či její průběh natolik závažné, že je rozpad vztahu nevyhnutelný a přinese úlevu jedné nebo i oběma stranám. Tento článek proto v žádném případě nemá být o tom, jak zachránit každý, i nefungující, špatný, prázdný či dokonce ohrožující vztah. Znova opakuji, že jsou vztahy, z nichž (ať už se do nich člověk dostal jakkoliv) je lepší odejít, ať už to okolí chápe, nebo ne. Kdo v konkrétním vztahu sám nežije, neví, čím vším si partneři procházejí. Na druhou stranu ten, kdo se na vztah dívá nezúčastněně "zvenku", může postřehnout a pojmenovat věci, které my sami ve vztahu už nevnímáme, nebo nechceme vidět. Důležité je proto názorům druhých lidí naslouchat, ale řešit situace podle sebe.
Co mě tedy vedlo k rozhodnutí, věnovat se tématu partnerské krize? Byl to fakt, že se toto téma dotýká každého, kdo žije v partnerském vztahu či manželství a je pro každého z nás aktuální. I velmi zamilovaní a "sehraní" lidé můžou mít občas pocit, že se jim partner odcizuje, že si něco představovali jinak, že vázne komunikace apod. Tento článek má připomenout, že je to normální a má být jakýmsi malým povzbuzením. Za prvé, že v tom nejste sami (navzdory přešťastným fotkám párů či rodinek na sociálních sítích) a za druhé, že to bývá často zvládnutelné.
Tak jako začínajícímu plavci je jasné, že nepůjde všechno hladce, že se dost "naloká" vody, než uplave hladce několik bazénů, že mu některý plavecký styl nepůjde a bude se mu muset více věnovat, aby jej zvládnul, tak je nováček v autoškole připravený na to, že bude opakovaně trénovat startování, hledat správné místo záběru spojky (popř. hledat spojku), zapínat stěrače místo světel, couvat směrem dopředu či najíždět k benzinové pumpě ze špatné strany. :-) Počítá se s tím a všichni vědí, že "žádný učený z nebe nespadl". Budoucí řidič, kterému 3x "chcípne" motor se bude ptát, co dělá špatně a bude se ptát někoho, kdo tomu rozumí. Až získá rady, bude to zkoušet. A půjde mu to líp a líp, čím víc pokusů bude mít za sebou. Je to logické, je to samozřejmé a myslím, že by nás dost překvapilo, kdyby nám nováček v autoškole po třech "přískocích" vpřed během rozjíždění oznámil, že končí, že z něj řidič nikdy nebude a odchází se učit jezdit na koni. Troufám si říct, že by nám takový člověk připadal psychicky labilní a silně bychom pochybovali o jeho vůli, způsobu uvažování a přiměřenosti reakcí.
Jak to souvisí s partnerstvím? I tady platí, že žádný učený z nebe nespadl. I tady platí, že partnery (manžely) jsme mnozí poprvé (popř. poprvé řešíme určitý problém), že jsme obor partnerství nestudovali, ani se nám partnerské schopnosti nedostaly do genetické výbavy. A fungovat uspokojivě v partnerském vztahu je mnohem těžší, než řídit auto. Zatímco auto ve většině případů dělá to, co po něm chceme, partner či partnerka nikoliv. Zatímco auto projeví jakousi "svou vůli" zřídkakdy, (když nám např. v mrazech odmítá naskočit motor), partner či partnerka mají vlastní vůli vždycky. Chodí jinými směry, mají jiné názory, jí jiná jídla, jsou zvyklí spát při jiné teplotě, mají jiné představy o výchově svých, našich, či našich společných dětí, mají různé zvyky i zlozvyky, jiné představy o vydělávání či utrácení peněz, trávení volného času, o tom, co je a co není "normální", o tom, co už je moc a co je ještě málo...
A o tom to je. Nežijeme se svým klonem, ale s druhým člověkem. S člověkem, který má všechno výše jmenované a k tomu ještě spoustu dalších věcí navíc. Nečekejme od sebe ani od něj, že budeme hned vědět, jak na to. Umíme (někteří z nás) vyřešit rovnici, nebo nakoupit přes internet. Ale i to jsme se museli učit. Teď se potřebujeme učit zvládat a řešit krizi, odlišnosti, nespokojenost, rozmrzelost, rozdílné názory či očekávání. Krize je šance. Šance, že pokud to zvládneme, posune se náš vztah zase o stupínek výš. Není řešením utéct hned při prvních nedorozuměních, či nezdarech, ani když jsou tato nedorozumění větší. Jsme lidé, děláme chyby, máme na to právo, ale je důležité, abychom se taky naučili nést za ně zodpovědnost a řešit jejich následky. Někdy se vzdáváme příliš brzy, příliš brzy odcházíme, příliš brzy měníme, občas příliš zdůrazňujeme právo na vlastní spokojenost a štěstí a nejsme schopni v něčem ustoupit, něco oželet, něco odpustit, něčemu se zasmát, nebo to prostě přestat řešit.
Někdy by našim vztahům prospělo, kdybychom si uvědomili to, že pokud chceme mít dobrý vztah, je potřeba na něm pracovat. Nebude to fungovat "samo od sebe", zamilovanost je nádherná, ale sama na to nestačí. Pomůže nám, když se naučíme uznat vlastní chyby, komunikovat s partnerem o tom, co se děje, co potřebujeme, co nás zraňuje. Někdy by stačilo jen neutéct příliš rychle, příliš rychle to nevzdat, dát vztahu šanci, pokusit se obnovit to, co nás spojovalo a získat trochu nadhledu v tom, co nás rozděluje. Není chybou odejít ze vztahu, když jsou všechny snahy marné. Ale je velká škoda "pohřbít" vztah, který by fungovat mohl a mohl by fungovat dobře, kdybychom mu dali šanci. Doba nás vede k tomu, abychom rychle měnili staré modely za nové, nové za ještě novější, hezké za hezčí a výkonné za výkonnější. Ale náš partner není věc. Naše rozhodnutí, lenost, snahy či "útěky" ovlivňují jeho život.
Neutíkejme příliš rychle. Berme svůj vztah jako dar a mysleme na to, že jsme se v životě museli naučit spoustu věcí. Bylo to doprovázeno mnoha našimi pády, zraněními, neúspěchy, pětkami, ale to, co pro náš život mělo význam, jsme se nakonec naučili. Něco líp, něco hůř, ale to, čemu jsme věnovali hodně času a energie nám často celkem jde. Učme se i řešit krize, hledat cesty, přemýšlet a naslouchat druhému. A když přijdou problémy, zkusme se kolem sebe rozhlédnout a najít někoho, kdo je umí zvládat. Je pochopitelné, že když máme problém, povídáme si o něm s člověkem, který má stejný problém, protože nám pomáhá, že nám rozumí. Někdy se ale může stát, že se oba podporujeme ve stejných chybách anebo se ujišťujeme navzájem v tom, že my za to nemůžeme a děláme to dobře. Člověk, který dobře zvládá něco, s čím si my sami aktuálně moc nevíme rady, nám může svou zkušeností, pohledem či názorem hodně pomoci. Na závěr snad už jen větičku: Problémy jsou od toho, aby se řešily. A my máme šanci se to naučit.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková, online psycholog