SOS - jsem vyčerpaná, unavená, přetížená, nikdo mi nepomůže...
Co dělat, když nám docházejí síly...
Každý to občas pozná - únava, pocity přetížení, vyčerpání, nevolnosti, podrážděnost a kupící se úkoly a požadavky, termíny a schůzky, problémy a nechuť cokoliv dělat. A pak ty otázky - Proč to mám dělat zase (jen) já? Proč mi nikdo nepomůže? Proč toho na mě tolik nakládají? Proč mi nedají pokoj? Proč mě nenechají odpočinout? Ostatní se klidně smějí a užívají si a já jsem zavalená. Stupňuje se ve mně vztek na ně. Už se mi nechce ani ven, ani do cvičení. Nemám energii. Nemám sílu. Nemám náladu. A něco na mě asi leze, mám pocit, že jsem nemocná. Nemůžu ale zůstat doma a ležet. Nejde to. Teď ne, možná jindy.
Proč mi někdo nepomůže?
S tímto problémem se na psychology obrací spousta lidí. Většinou s pocitem, že doba je prostě taková, že je všechno rychlé, člověk se musí snažit, musí podávat výkon a udržovat se v kondici. Ano, i ne, musí i nemusí. Stejně tak nám mohou i nemohou pomoci druzí lidé. Určitě za nás někdo může umýt podlahu nebo nakoupit, ale kupodivu to není to, co teď nejvíc potřebujeme. Potřebujeme se zastavit. Čím míň stíháme, tím více potřebujeme zabrzdit a zamyslet se. To, že nám někdo ubere jeden úkol, jednu povinnost, že nás nechá vydechnout a vyspat se o víkendu, nezmění nic na tom, že jsme z nějakého důvodu dlouhodobě pod tlakem. Při vyčerpání nám pohodový víkend moc nepomůže, pokud víme, že od pondělka v tom "pojedeme" nanovo.
Někdy jsou to vážné okolnosti, které nás nenechají vydechnout, a které je potřeba nějakým způsobem zvládnout. Péče o nemocného či nemohoucího člena rodiny či o dítě, starost o zabezpečení rodiny u rodiče samoživitele, rozjíždění nového projektu v práci apod. Někdy je ale ten "syndrom lokomotivy", kdy musíme všechno vydržet, utáhnout, sunout kupředu a být prostě stále v pohybu a v plné výkonnosti jednoduše v nás samých. Posouváme kupředu problémy, které zaregistrujeme, posouváme lidi, kteří se na nás obrátí, supíme, když nám někdo něco přiloží, ale pak zase zabereme a snažíme se. "Spoléhá se na nás. Je to naše povinnost". Vždycky jsme byli vstřícní... Neumíme říct "NE".
Volání "SOS" směrem k našemu okolí není tím, co by nám pomohlo. Pomůže nám jen to, když si rozmyslíme, co skutečně CHCEME a co skutečně MUSÍME tahat a jestli je skutečně nutné, abychom to táhli stejným způsobem, jako doposud. Pomůže nám jen to, když se naučíme odmítat něco z toho, co se na nás nakládá. Jinými slovy - pomoci si můžeme jen my sami. Je třeba něco změnit. Je třeba ubrat. Je třeba zařadit do našeho týdenního programu něco z toho, co nás dříve bavilo, co nás těšilo, u čeho jsme si odpočinuli, u čeho jsme "dobyli baterky". Je třeba hledat způsoby, jak si odlehčit a nemít přitom výčitky svědomí. Je třeba si přiznat, že si to zasloužíme. Nikdo to za nás neudělá. Zlobíme se na druhé, ale oni nevědí, jak nám je. Oni obrazně řečeno "nenosí naše boty", takže nemůžou vědět, jak nás tlačí. Můžeme jim to říkat, ale oni si to s námi nemohou prožít.
Představa, že všechno zůstane při starém a my se zázračně začneme cítit líp, je falešná. Jestli chceme změnu uvnitř, je nutné změnit něco venku. Jestli chceme změnit zatížení zvenku, musíme změnit něco uvnitř sebe. Můžeme to udělat jen my sami a stojí za to to udělat dříve, než nám SOS signál vyšle ve formě zhroucení nebo nemoci naše tělo. Pak totiž poznáme, že jsme jak nahraditelní, tak taky že kolem sebe máme dostatek lidí, kteří jsou dost schopní na to, aby zvládli dělat naše úkoly.
Eva Martináková
Online psycholog