Tady a teď...

24.10.2016

Proč býváme často nespokojení, i když nám objektivně vlastně nic moc nechybí? Aneb všímavost k životu TADY a TEĎ.

Dnes jsem šla jako obvykle do práce. Jako obvykle jsem si sbalila notebook a svačinu, jako obvykle jsem zamkla dveře a vyrazila. Jako obvykle jsem šla poměrně rychle, protože svižný pohyb je přeci pro tělo dobrý. Pak jsem uviděla barevné listí na stromech i pod nimi a uvědomila si, že je na konec října poměrně dost teplo. A v tu chvíli mě to napadlo - kam se tak ženu? O kolik minut později dorazím do práce, když zpomalím? Stane se něco? Nestane, protože chodívám s předstihem. Vždyť je přeci tak krásně, tak teplo, tak barevně. Vždyť je přeci TEĎ. Nežiju tím, co bude za chvíli v práci, ani tím, co bylo před chvílí doma. Já jsem teď venku, teď je krásně, teď je teplo, teď mám chvíli sama pro sebe. Mnoho současných psychologů se zabývá konceptem "všímavosti". Všímavost znamená zpomalit, oprostit se od toho, co bylo a nemyslet na to, co bude. Všímat si toho, co je - v nás, kolem nás, teď a tady...

Šla jsem stejnou cestou, jakou chodívám většinou, moc možností měnit trasy nemám, ale často i ty malé změny dělám. Většinou si volím trasu podle toho, jaké lidi před sebou vidím. To jsem si ale uvědomila až TEĎ, kdy píšu tento text. Uvědomuji si, že když zaregistruji na jednom chodníku někoho, kdo se mi "moc nezdá", jdu prostě jinudy. Dnes jsem si začala všímat. Že se některé nově vysazené keře mezi domy neujaly, že některá auta parkují až u kraje a některá o kus dál (někdo by řekl, že řidičkami jsou ženy), že někdo vyrobil podivné hřiště, na kterém podle mě děti nemají moc co dělat, ačkoliv vypadá moderně. Zpomalila jsem, všímala jsem si. A dostala jsem "dárek". Nepamatuji si, že bych cestou do práce potkala veverku, alespoň ne na vzdálenost dvou metrů, jako dnes. Přiskákala na chodník, tak jsem se automaticky zastavila a uvědomila si, že se na ni usmívám. Dívala jsem se na lidi, kteří se k ní blížili z druhé strany a usmívala jsem se i na ně. Posílala jsem jim telepaticky myšlenku: "To je bomba, že? Krása! Veverka úplně u nás, jak je roztomilá, to je zážitek..." Nicméně nikdo se nezastavil, přiblížili se tak rychle, že veverka utekla a já jsem se dívala do jejich obličejů a vůbec jsem nezaznamenala, že by si jí všimli (i když si museli snad všimnout mě, protože asi není normální, aby se někdo zastavil a culil na chodník). Neproběhla ani taková ta výměna pohledů, kdy lidé nemusí mluvit, ale přeci jen si sdělí, že byli svědky něčeho pěkného...

Všímavost. Jak moc jsme zabydlení ve své minulosti, jak moc se trápíme tím, co proběhlo, co se stalo, co nám někdo řekl, co nám někdo udělal, co neudělal. Jak moc se trápíme větami rodičů, které nám "nabalili" do života. Jak moc neúspěch ve škole pošramotil naše sebe-vědomí, naši sebe-důvěru, naši sebe-lásku. Jak se bojíme přiznat si, že se máme rádi. Jak se kroutíme, když se nás někdo zeptá na naše pozitivní vlastnosti. Jak se moc snažíme nějak dobře vypadat a působit, aby někdo nepoznal, že tak skvělí nejsme a že máme myšlenky a vlastnosti, na které nejsme pyšní. Jak moc nás raní kritika od druhých, protože máme pocit, že kvůli ní klesá naše cena. Jak moc jsme závislí na tom, co si o nás druzí myslí a necháme se jejich požadavky ovládat a trápit. A budoucnost? Kdo ví, co bude...

Dnešní poselství je právě pro toho, koho předchozí řádky oslovily. Pro toho, kdo se trápí minulostí, kdo ji zatím nedokázal uzavřít a opustit, kdo neprožívá své "TEĎ" a spěchá...

Zastav se, zpomal, dýchej a uvolni se. Celý tento svět patří tobě stejně tak, jako ostatním lidem, tak si ho užívej. Rozhlédni se, vnímej teplo a barvy, čáry na chodníku a ryby v řece. Nechej zatím "spát" zraňující věty a události z minulosti (těm se tady můžeme věnovat později) a uvědom si, že jsi dostal dnešní den jako dar. Jako možnost. Dnes nejde o to, abys udělal první krok k nějakým změnám, ale aby ses zastavil. Máme mnohá předsevzetí a odhodlání, ale často je nedokážeme naplnit. To ale teď nevadí. Teď je důležité prožít si jeden okamžik. Nikdo nemá právo posuzovat, co děláš, říkáš, cítíš. Nedovol nikomu, aby rozhodoval o tom, co právě teď prožíváš. Je to tvoje chvilka. Všímej si, jak sedíš nebo stojíš, jak se cítíš, v jaké jsi poloze, co tě bolí nebo tlačí, jestli jsi napjatý, nebo uvolněný. Pořád se po tobě chtějí výkony, rychlost, spolehlivost, dochvilnost, pečlivost, vstřícnost... ale představ si, že jedna část tebe je jako malé dítě, které je někde uvnitř tebe. To se bojí tvého stresu, spěchu, podrážděnosti, nechápe, proč se přetvařuješ, omlouváš za vlastní pocity a potřeby, proč se ponižuješ, nebo proč se necháš zatlačit do kouta. To malé dítě bude rádo, když se zastavíš, když ho v duchu obejmeš (když obejmeš sám sebe), když mu dopřeješ klid, pohodu a radost z obyčejných věcí a řekneš mu, že se není čeho bát, že jsi rád, že jej máš, že je dobře, že je to dítě v tobě hravé, veselé, zvídavé a že nedovolíš, aby tomu tvému malému já ostatní lidé ubližovali. Je schované v bublině uvnitř tebe, a když tě někdo kritizuje, nebo ponižuje, může tě to zasáhnout zvnějšku, ale do bubliny ke tvému dítěti to nepronikne, protože to nedovolíš. To dítě je krásné bez ohledu na to, co kdo o něm říká. Ty sám máš v sobě krásu, spoustu dobrého, spoustu zranitelného a to si chraň, to si hýčkej...

Když zpomalíme, začínáme vnímat spoustu věcí, barev, tepla, zvuků, očí kolem nás a ucítíme, že TO JDE, že nám nic neuteklo, že ta jedna obyčejná cesta do práce či do školy byla dnes jiná, byla dnes zajímavá, klidná, pěkná. Když žijeme v minulosti a minulostí, nedokážeme vnímat současný okamžik. Když stále hloubáme nad budoucností, uniká nám spousta radostí, krás, nebo prostě obyčejných věcí, pocitů, vůní... Všímejme si. Bude nám líp, sami sobě líp porozumíme a uvědomíme si, že žijeme. Tady a teď...

Přeji Vám krásná (nejen) rána...

Eva Martináková

Online psycholog

www.online-psycholog.com