Úzkost u dětí

Pojmem úzkost bývá často označován nepříjemný stav napětí, které člověk prožívá bez zjevné příčiny, na rozdíl od strachu, který bývá vnímán jako obava z konkrétního objektu či situace (strach ze tmy, strach z velkých psů apod.). Toto dělení je trochu umělé a v běžné řeči i vnímání situace se oba pojmy často prolínají či zaměňují. Např. o sociální úzkosti mluvíme tehdy, když má člověk strach při kontaktu s druhými lidmi (telefonování, jednání na úřadech, prezentování apod.). Když uvažujeme o úzkosti, není nutné si hned představovat nějakou poruchu. Úzkost (stejně jako strach) patří k životu. Je nepříjemná, proto máme tendenci se jí vyhýbat a hledat způsoby, jak ji zmírnit či překonat. Má pro nás ale obrovský význam, protože nás má za úkol chránit, varovat před nebezpečím, upozornit na něco neobvyklého, nevhodného či nepříjemného, zabránit tomu, abychom zbytečně riskovali a setrvávali v situacích, které pro nás mohou být ohrožující. Úzkost má za úkol dostat naše tělo během několika vteřin do pohotovosti, když mozek vyhodnotí určitou situaci jako rizikovou a nepříjemný pocit, který je s tímto stavem spojený, nás má vyburcovat k aktivitě (útěku či boji) a připravit tělo na to, že bude třeba podat výrazně vyšší výkon než v situaci, kdy je tělo v klidu a bezpečí.

Problém nastává, když je úzkosti příliš mnoho, když je příliš intenzivní, když nás omezuje v běžném životě, vede nás k vyhýbavému chování, spouští se v situacích, které objektivně ohrožující nejsou, nebo je velmi výrazná i při pouhé myšlence na něco, co může přijít a čeho se obáváme. I zde zafungovaly mechanismy mozku, který nejen že umí spustit tzv. "stresovou reakci", ale umí si i zapamatovat, čím byla spuštěna, s jakou situací se pojí. Pokud je dítě ohrožováno večer na ulici cizím člověkem, bude příště v podobné situaci v podobnou denní dobu velmi ostražité. Zažije-li dítě úzkostný stav (stresovou reakci) např. při zkoušení u tabule, mozek, v přesvědčení, že se opět jednalo o nebezpečí, ukládá zkoušení mezi situace, před kterými je dítě potřeba příště varovat. Když se pak objeví jen hrozba zkoušení, dítě znejistí, mozek spustí stresovou reakci (jelikož nerozlišuje mezi představou určité situace a situací samotnou), dítě se ještě více začne bát, zkoušení bude opět spojené s nepříjemnými pocity a mozek opět uloží a posílí paměťovou informaci o tom, že tato situace je skutečně nebezpečná. Už jsme ji zažili dvakrát a dvakrát to bylo spojené s nepříjemnými pocity.

Pak už stačí ráno jen letmá myšlenka či představa toho, že ve škole zkoušení u tabule může nastat a mozek, ve snaze uchránit dítě "před nebezpečím" aktivně "startuje". Vyloučí do krve stresové hormony (adrenalin, noradrenalin, kortizol), díky nimž se během okamžiku rychle a silně rozbuší srdce, zrychlí se dýchání, dojde k překysličení mozku, ke zbystření smyslů, stažení svalů, pozastavení trávení spojenému s nevolností či nepříjemným pocitem kolem žaludku, k třesu, odkrvení periferie těla (ruce, nohy) apod. Jelikož je tento stav obrovsky nepříjemný a dítě netuší, co se to s ním děje, vyleká se ještě víc, čímž se stresová reakce ještě posílí. Dítě se často snaží uklidnit, nebo slyší uklidňující slova od svého okolí, ale mozková centra v čelním laloku, která jsou zodpovědná za plánování, vůli apod. jsou v tu dobu zjednodušeně "mimo provoz", takže logické přemýšlení není schopné reakci těla zastavit. Vystrašené dítě si uvědomí, že se děje něco, co absolutně nemá pod kontrolou a může mít pocit, že se zblázní, omdlí, bude křičet, zvracet nebo že umře. Netuší, co se s ním děje a netuší, co s tím. Je-li úzkost extrémně vystupňovaná a objeví se náhle a nečekaně, mluvíme o tzv. "panické atace". Ta může trvat několik minut, ale i desítek minut, může odeznít, nebo se opakovaně vracet a může způsobit, že se člověk není schopný věnovat obvyklé činnosti, racionálně uvažovat a ovládnout své chování.

Ať už dítě prožívá úzkost či panickou ataku, je pro něj důležité, aby mu bylo co nejdříve vysvětleno, co se v těle děje, že to není nebezpečné, že to nebude trvat dlouho a že se ten stav nebude pořád dál a dál stupňovat, ale po chvíli se úzkost dostane na svůj vrchol a začne klesat. Řada dětí (a nejen jich) se uklidní už poté, co pochopí reakci svého těla, co se naučí jednotlivé projevy "pozorovat" a kontrolovat, jestli to odpovídá tomu, co od paní psycholožky či maminky slyšely. Jestli srdíčko opravdu buší rychleji, jestli mají opravdu divný pocit kolem žaludku, jestli se jim skutečně třesou ruce či kolena. Dalším krokem, který pomáhá, je uklidnit dítě, že úzkost prožívá každý, ale že je možné se naučit ji zvládat, že existují způsoby, jak ten splašený mozek uklidnit, že existuje něco, co pomůže zklidnit "nabuzené tělo". Co nepomůže vůbec, ale naopak situaci a dětskou úzkost ještě zhorší, jsou hlášky typu: vzmuž se, nebuď srab, nedělej scény, prostě tam půjdeš a basta, přestaň vyvádět, nevyšiluj či nechápu, co tady předvádíš, co by v té tmě asi tak na tebe mohlo čekat apod. Ano, i toto děti slýchají. Efekt to má jen ten, že kromě právě prožívané úzkosti z toho, co se to se mnou děje, se přidá ještě obrovská úzkost způsobená vědomím, že nikdo nechápe, jak mi je, a proto mi ani nikdo nepomůže. Důsledky rodičovského křiku, výsměchu, popostrčení či fyzického dotlačení či donucení dítěte, aby se vystavilo tomu, čeho se bojí, ani nebudu zmiňovat.

Když se vrátíme trochu zpátky, je dobré zmínit, že kromě toho, že úzkost či strach k životu patří a mají ve své podstatě a zdravé intenzitě ochrannou funkci, mají svá specifika v určitých vývojových obdobích. Potřeba bezpečí patří mezi základní lidské potřeby a pocit bezpečí tak člověk vyhledává v každém věku. Přesto jsou určitá citlivější období, kdy může mít dlouhodobější ztráta pocitu bezpečí větší vliv na další vývoj. U kojence se zhruba během prvního roku života vytváří základní postoj ke světu, vztah k pečují osobě (nejčastěji mamince) i k vlastní osobě. Zažívá-li násilí, odmítání, či to, že na něj maminka není vyladěná a na jeho potřeby nereaguje či reaguje nevhodně, získává pocit, že svět je nebezpečný a ono samo není hodno lásky. Jeho vztah k sobě samému i k ostatním tím může být negativně ovlivněn, stejně tak jako jeho pocit vnímání světa jako bezpečného místa. Myšlení batolete a předškoláka bývá magické, jelikož ještě nedokáže odlišit fikci od reality. Nepřesvědčíte jej logickým argumentováním, že kouzla a nadpřirozené bytosti neexistují, ale snadno jej můžete doslova vyděsit (a to dlouhodobě) větou, že když bude zlobit, odnese si jej čert. Zhruba mezi osmým a desátým rokem věku pracuje naplno dětská fantazie a není proto neobvyklé, že i dříve samostatné dítě znovu vyhledává podporu, ujištění a bezpečí u svých rodičů a že se bojí. Některé formy strachu se mohou objevovat v souvislosti s tím, jak dítě začíná chápat definitivu smrti, nebo s životními zkušenostmi a událostmi, jimž je vystavováno. Ač si to rodiče často neuvědomují, bývají také dospívající téměř bez výjimky více či méně zaplavováni úzkostnými pocity při uvažování o budoucnosti, dalším směřování a uplatnění, při tom, když se porovnávají se svými vrstevníky a vyrovnávají s obrovským tlakem okolí a vlastními myšlenkami (škola, rodiče, vrstevníci, média, sociální sítě, reklamy, ideál krásy, tlak na výkon, úspěšnost, sebevědomí, nemoc, smrt, smysl života apod.).

Ukazuje se, že úzkostné prožívání je podobně jako temperament do určité míry dědičné a předává se i v rámci sociálního učení. Úzkostná maminka nevědomě přenáší svou úzkost na dítě, uklidňuje sebe samu tím, že dítě více omezuje, častěji mu říká, že je něco nebezpečné, snaží se jej více chránit a výrazněji reaguje na některé situace, do nichž se dítě dostává. I malé dítě to vidí, slyší, vnímá a do značné míry přebírá. Je-li úzkost trvalou vlastností osobnosti, mluvíme o tzv. "úzkostnosti". Pokud dosahuje určité míry a výrazně ovlivňuje jak prožívání, tak i chování jedince, hovoříme o úzkostné poruše, která může mít různé formy a může být také doprovodným znakem dalších poruch.

Co při prožívání úzkosti potřebuje každý člověk, bez ohledu na svůj věk, ale dítě obzvlášť, je pochopení a přijetí. Dítě potřebuje cítit, že na svůj strach či svou úzkost není samo. Představa, že když budeme dětskou úzkost a strach ignorovat, posílíme tím jeho odolnost a docílíme toho, že se zmírní či vymizí, je mylná. Dítě potřebuje být opakovaně ujišťováno o tom, že úzkost a strach k životu patří, že obojí je pro nás dobré a potřebuje si na tyto pocity spíše postupně zvykat a učit se je snášet než být před nimi chráněno. Potřebuje vysvětlení, co se při úzkosti v těle děje a uklidnění, že tyto projevy, ač jsou nepříjemné, nejsou nebezpečné a je možné se je naučit zvládat.

Pokud rodič postřehne, že je míra úzkosti u dítěte výrazná, narušuje jeho běžné fungování (spánek, přípravu do školy, podávání výkonu, kontakt s druhými lidmi, jezení apod.), bývá dobré obrátit se na psychologa, který může dítě naučit různé techniky na zklidnění, účinná dechová cvičení, meditaci, vizualizaci, relaxaci, přeznačkování, může mu pomoci najít jeho silné stránky, zdroje podpory a ujistit jej o tom, že je náš mozek plastický, a proto je možné jej změnit a ovlivnit to, jestli bude reagovat splašeně, nebo klidněji. Jako v řadě jiných situací i zde platí, že čím dřív se dětské úzkosti věnujeme, tím snáze je ovlivnitelná pozitivním směrem. Starší děti to zvládnou často samy, u menších bývá potřebná podpora rodičů. Když se vrátím k tvrzení, že řada úzkostných dětí má úzkostné rodiče, nebudete se asi divit, že takový nácvik relaxace či správného dýchání nezřídka vede k tomu, že se mi po pár týdnech ozve spokojený rodič s tím, že se zklidnilo nejen dítě, ale že on sám se cítí mnohem lépe a vyrovnaněji. Dobrou zprávou je totiž také to, že plastický (měnitelný) je nejen mozek malého dítěte, ale i mozek člověka, v němž se už určité dráhy úzkostného přemýšlení a reagování dost upevnily, takže má mozek větší tendenci se do nich vracet, i když už dochází k utváření drah nových. Jen to trvá o něco déle a chce to víc trpělivosti. Nevěříte? Vyzkoušejte to. 😊

                                                                                                                                         Mgr. et Mgr. Eva Martináková