Vliv rodičovského chování na sebepojetí dítěte

       Trošku delší zamyšlení nad tím, jak ovlivňujeme své děti...

Jaký vliv má chování rodičů na rozvoj sebepojetí dítěte? Téma široké a mezi laiky i psychology často diskutované. Je nemožné obsáhnout poznatky či domněnky všech odborníků, kteří se tomuto tématu věnovali a není to ani cílem této pvahy. Toto téma by se jinak jevilo z pohledu kulturní antropologie či vývojové psychologie, jinak bychom jej mohli uchopit s ohledem na poznatky psychopatologie a rozdílné důrazy bychom objevili u významných českých psychologů minulého století, k nimž se řadí např. Doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. a u soudobých amerických vývojových psychologů

Zatímco v minulosti byla psychická interakce jedince s okolním prostředím zkoumána teprve od okamžiku narození a psychickému vývoji plodu nebyla věnována téměř žádná pozornost, dnešní vývojová psychologie na základně mnoha longitudinálních psychologických a neurologických výzkumů potvrdila, že ačkoliv je psychický vývoj v prenatálním stádiu stále oblastní neprobádanou, která se zakládá z velké části na domněnkách, hraje jak v utváření vztahu mezi matkou (rodiči) a dítětem, tak v jeho následném sebepojetí důležitou roli.

Nejdříve je ale třeba definovat samotný termín - sebepojetí. Podle Josepha A. De Vito je sebepojetí "vaše vlastní představa o tom, kdo jste. Je to vnímání sebe sama, tedy vaše pocity a úvahy o vlastních silných i slabých stránkách, o vlastních schopnostech i jejich hranicích. Představu o sobě odvozujete také z představ, které o vás mají druzí, se srovnáváním sebe sama s ostatními, ze svých kulturních návyků a z hodnocení vlastních myšlenek a chování" (Vito, 2008). Již z této definice je zřejmé, že osobnost dítěte, která se teprve utváří, bude ovlivněna pocity, které v ní budou vyvolávat hodnotící soudy ze strany blízkých lidí, nejčastěji rodičů, prarodičů a sourozenců. Dítě, které bude od malička (a zde je třeba brát v potaz již fázi prenatálního vývoje) odmítáno, nepřijato, popř. přijato s výhradami, dítě, u nějž budou verbálně či prostřednictvím určitého způsobu chování ze strany rodičů zdůrazňovány slabé stránky a silné budou opomíjeny, dítě, které bude neustále konfrontováno s faktem, že nesplňuje představy a očekávání rodičů ať již po stránce fyzické či psychické, musí nutně tyto představy o vlastní nedostatečnosti a neschopnosti spolu s pocity viny zapracovat do vlastního sebeobrazu a sebepojetí. Zajímavé jsou kupříkladu výsledky studie, které ukazují, jak se v prvních letech života dítěte utváří psychopatická struktura osobnosti. Dle této studie je zřejmé, že " velká část psychopatů byla v dětství svými rodiči zavrhována a základní reakcí na toto zavržení se stává agrese" (Koudelková, 1995, str. 97). I dospělý jedinec, jehož sebepojetí je vyvážené, který si je vědom vlastních kladných i záporných stránek, může zažívat dlouhodobější deprivaci, nejsou-li uspokojovány jeho potřeby lásky a úcty, je-li z nějakého důvodu odmítán svým okolím. Oč silnější dopad pak musí být prožitky přijetí či odmítání, zájmu či lhostejnosti, uznání či odsouzení, podpory či podceňování na vyvíjející se sebepojetí dítěte. Příklady z praxe ukazují, jak trpí např. děti, které jsou neustále srovnávány s úspěšnějším či fyzicky atraktivnějším sourozencem, jak stále více dívek trpí některou z poruch příjmu potravy, a jak často se za tímto problémem skrývá zesměšňující chování ze strany rodičů či zneužití, které vyústí v odpor k vlastnímu tělu. Vliv médií a reklam by zde dle mého názoru neměl takovou sílu, pokud by dítě cítilo ze strany rodičů podporu a přijetí spolu s důrazem na určité (morální, zdravotní, náboženské či jiné) hodnoty.

U některých autorů se můžeme setkat s dělením sebesystému na složku: "kognitivní, emocionální a konativní (poznávání - prožívání - chování)" (Výrost & Slaměník, 2008, str. 93). Podívejme se nyní na tyto složky postupně. "Jednoduše řečeno, sebepojetí jsou především poznatky a přesvědčení o sobě samém" (Výrost & Slaměník, 2008, str. 96). Co o sobě dítě ví? Co o sobě slyší? Jak srovnává samo sebe s ostatními členy rodiny či vrstevníky? Rozvoj kognitivních funkcí dítěte závisí v nejranějším věku v období primární socializace, která probíhá v rodině, velmi úzce s podněty, které dítěti poskytují rodiče (popř. prarodiče, sourozenci či jiná tzv. mateřská osoba). Vyrůstá-li dítě v sociálně chudém prostředí, s nedostatkem podnětů, bývá jeho kognitivní vývoj opožděný. Dítě v kojeneckém popř. batolecím období si tento svůj handicap samozřejmě neuvědomuje, ale v době nástupu do předškolního zařízení bývá konfrontováno s faktem, že zaostává za ostatními dětmi a může zažívat pocity vlastní nedostatečnosti, neúspěšnosti při řešení úkolů, které by ve svém věku při přiměřeném vývoji mělo být schopno zvládnout. Rodiče, kteří podporují dětskou zvídavost a touhu po poznávání světa, zajišťují svým potomkům přiměřené podněty a rozvíjí jejich myšlení, dávají svým dětem dobrý základ do budoucna. Slovní ocenění dítěte, jeho pokroků, snahy, žádoucího chování atd. hraje v rozvoji správného sebepojetí dítěte důležitou roli. Zde bych zdůraznila, že kladné slovní hodnocení nemá vliv pouze na sebepojetí dítěte, ale učí jej zároveň nenásilnou formou projevovat city, podporu a uznání ostatním lidem. Dítě, které neslyší pochvalu či vyjádření lásky ze strany svých rodičů často v budoucnosti nedokáže slovně formulovat svůj vztah k dalším lidem.

S tím úzce souvisí další složka, kterou je třeba alespoň okrajově zmínit a to je složka emocionální. "Prožívání a hodnocení je téměř vždy propojeno s nějakým kognitivním obsahem, který člověk vztahuje vůči vlastnímu já" (Langmeier & Krejčířová, 2006, str. 99). Jak se dítě cítí v kontaktu se svými rodiči, popř. sourozenci či vrstevníky? Jaké emoce zažívá, popř. vyvolává ve svém okolí? Je přijímáno či odmítáno? Cítí se být součástí rodiny, či stojí na jejím okraji? Podívejme se na tomto místě na názory výše zmiňovaného Doc. Matějčka, který se psychologii dítěte a vlivu rodičovské i ústavní péče na utváření psychiky dítěte věnoval dlouhodobě a intenzivně. Nad určitý "návod, jak správně vychovávat" staví tento psycholog skutečné soužití rodiny. "...Je to důraz na soužití, namísto výchovných technik a praktik. Výchovnou technikou tu myslíme především odborné zacházení s odměnami a tresty, jež vede k účelnému vytváření či přetváření návyků. V rodině však nad tuto technickou dovednost, kterou možno zařadit pod pojmem vychovatelské kvalifikace, je povýšena rovina osobního vztahu. Je to rovina, na které rodinní vychovatelé prožívají radost a hrdost, když se dětem něco daří a zklamání, když se něco nepovede" (Matějček, Rodiče a děti, 1986, str. 26). Tato úzká propojenost je jedním ze zásadních rozdílů rodinné a ústavní péče. Někdy však ani v rodině děti nenachází pocit jistoty a bezpečí, který Matějček považuje za jakýsi "úhelný kámen ve výstavbě dětské osobnosti". Zvláště ze strany osob, které jsou nám blízké, potřebujeme cítit přijetí a podporu. "Nenaplňujeme-li přání druhých, vede nás to k depresivním pocitům, protože se obáváme, že ztratíme jejich náklonnost" (Výrost & Slaměník, 2008, str. 99). V případě dlouhodobých pocitů vlastní nedostatečnosti může mít dítě tendenci získávat si pozornost rodičů (či učitelů) provokativním chováním, "zlobením", popř. se začíná srovnávat s lidmi, kteří jsou na tom "hůře než ono", či se identifikuje s názory okolí a bude samo sebe vnímat jako méněcenné. Ve školním prostředí se pak toto sebepojetí může projevovat kromě výše zmiňovaného zlobení pasivitou, tzv. naučenou bezmocností a neschopností odhadnout vlastní schopnosti. Některé děti své schopnosti přeceňují, pouštějí se do úkolů, které pro ně jsou příliš náročné, zažívají neúspěch a pocity nedostatečnosti se v nich prohlubují. Jiné děti si naopak netroufají ani na úkoly, které by byly schopny zvládnout, mohou být ustrašené a nejisté.

Na tomto místě je třeba zmínit také vztahy mezi rodiči, které mají na zdravý vývoj dětské osobnosti významný vliv. Negativní vliv rodičovských hádek, kdy si některý z rodičů bere dítě "jako rukojmí" a staví ho proti druhému rodiči, je neoddiskutovatelný. Dítě je nabádáno k tomu, aby nemělo rádo jednoho z rodičů, a zažívá ambivalentní pocity. Nezřídka zažívá pocity viny, že se rodiče hádají kvůli němu. Na popis různých druhů citového vydírání, citové deprivace či zneužívání dítěte, které mají podle mého názoru na vývoj sebepojetí dítěte zcela zásadní vliv, však v tomto textu žel není dostatek prostoru.

Zbývá nám však ještě jedna složka sebesystému a tou je složka konativní. I tato složka je s oběma předchozími úzce propojená a její hranice nejsou zřejmé. Nekoresponduje-li chování rodičů k dítěti s tím, co o sobě dítě slyší či co si o sobě myslí, zažívá zmatek. Chování rodičů a hodnocení chování dítěte v sobě spojuje jak verbální, tak neverbální informace. I zde zmíním pouze několik myšlenek. "Záměrná, cílevědomá a promyšleně řízená výchova dítěte je nutná k tomu, aby si dítě osvojilo určité vědomosti, dovednosti, návyky a mravní hodnoty přiměřené ke svému věku. Dítě však získává tyto vědomosti a postoje i z dalších, vědomě neřízených činností ostatních lidí v rodině i mimo ni. ... Rodiče často užívají určitých způsobů chování, které pro dítě představují odměnu nebo trest, a aniž to sami tak vnímají, působí nechtěně jako vzor, např. svým chováním k sobě navzájem apod." (Langmeier & Krejčířová, 2006, str. 268). Modelové učení dle mého názoru zahrnuje také vnímání svého vlastního postavení vůči okolnímu světu. Setkala jsem se s patnáctiletou dívkou, která sama sebe vnímala jako jakousi oběť okolního světa a ostatní lidi jako hrozbu, od níž je třeba se držet dál. Tato dívka řešila problém v navazování vztahů se spolužáky i přáteli mimo školu. Po půlhodinovém rozboru různých situací, které zažila, přiznala, že vlastně ani po žádných užších kontaktech s ostatními netouží, protože by jí mohli ublížit. Následně jsme rozebíraly postoje rodičů, kteří žijí rovněž velmi uzavřeně bez přátel a užších kontaktů. Dalším příkladem, který bych v této souvislosti uvedla, je příklad dnes již dospělé ženy, která celý život trpí komplexem méněcennosti a pocity viny a křivdy kvůli chování své matky v raném dětství. Tato dívka si vzpomíná kromě jiného na prožitou situaci, kdy s ní matka stála u rozvodněné řeky a naznačovala, že do ní hodlá skočit. Verbálně to komentovala tak, že nebude žít, když má tak zlobivé, neschopné a ošklivé dítě.

Poslední, co bych ještě zmínila v souvislosti s chováním rodičů, je tzv. volná či rozmazlující výchova. V současnosti se můžeme často setkávat s názorem mladých rodičů, kteří nejen že neumí, ale také nechtějí být důslední při výchově svých dětí a praktikují rozmazlující výchovu. Hlásají nutnost volnosti a svobody rozhodování pro své děti a namísto stanovení určitých hranic, které by dítěti daly pocit bezpečí a jistoty, že je rodič silnější než ono a zvládne jej, nechávají své děti rozhodovat o čemkoliv a přizpůsobují jim své potřeby i svůj čas. Dítě chodí spávat v různou denní dobu, usíná na různých místech, nezískává jídelní návyky (jí na různých místech při různých činnostech), nemá stálý režim a při prosazování vlastních požadavků nerespektuje potřeby a hranice druhých lidí. K čemu tento druh výchovy vede, by mohli popsat pedagogové v mateřských školkách či školách. Děti takto vychovávané bývají často velmi sebevědomé, egocentrické a chybí jim kromě jistoty v podobě silného rodiče (viz výše) také schopnost empatie a vnímání sebe sama jako stejně důležité bytosti, jako jsou ostatní a to se všemi právy i povinnostmi.

Co dodat na závěr? Návod na určitý druh chování rodičů či výchovy, která by vedla k optimálnímu rozvoji osobnosti a jejímu zdravému sebepojetí, neexistuje. "Děti jsou různé. A naše základní teze zní: máme-li s různými dětmi dosáhnout stejného výchovného cíle, tj. harmonického, optimálního rozvoje jejich osobnosti, musíme s každým jednat trochu jinak" (Matějček, 1986, str. 189). Důležitá jsou přitom nejen slova, rady, sdělování rodičovských postojů, ale především chování a příklad rodičů. "Soucit i škodolibost, ochota pomáhat i záliba v osobním pohodlí, upřímnost i pomluvy, dobrosrdečnost i závist, to všechno se rodí u rodinného stolu a přenáší se na děti" (Matějček, 1986, str. 188).

Eva Martináková

Online psycholog

www.online-psycholog.com

Bibliografie

Koudelková, A.. (1995). Psychologické otázky delikvence. Praha: Victoria Publishing.

Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie, 2., aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, a.s.

Matějček, Z. (1986). Rodiče a děti. Praha: Avicenum.

Matějček, Z. (1995). Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál.

Matějček, Z., & Pokorná, M. (1995). Radosti a strasti. Jinočany: H+H.

Nakonečný, M. (1993). Základy psychologie osobnosti. Praha: MANAGEMENT PRESS, Profit, a.s.

Vito, J. A. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. Praha: Grada Publishing,a.s.

Výrost, J., & Slaměník, I. (. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada Publishing,a.s.